Hrát Člověče, nezlob se je vlastně totéž jako hrát hru života. Snažíte se uspět, máte kolem sebe soupeře, někdy jdete rovnou k cíli, jindy zdoláváte překážky. Jen pravidla jsou trochu jiná.

Ve hře ani v životě nejde jen o nějaké obecně dané předpisy. Záleží především na taktice, kterou zvolíte. A také jestli si umíte užívat hru nebo vám jde hlavně o výsledek. Čekání na šestku se může zdát dosti únavné. Obzvlášť, když ostatní mají už dávno nasazeno a proplétají se mezi sebou na dálnicích života. Více než šťastlivci ale štvou hráči, kteří se ocitli ve výsadním postavení. Ti, jimž shodou všech příznivých okolností bylo umožněno mít už od začátku náskok. Vůbec házet nemuseli. Narodili se krásní, talentovaní, do bohaté rodiny. Cestička před nimi je prošlapaná a uhlazená. A vy ne a ne hodit tu pitomou šestku. Koukáte na startu a přemýšlíte, jaké eso z rukávu asi můžete vytáhnout. Jenže smůla. Karty vám v Člověče nepomůžou.

Ke startu připravit
A je to tu! Kostka dala příležitost i vám. „Teď jim to všem nandám,“ říkáte si. Třebaže s jedinou figurkou. Hlavně zvolit správnou taktiku. Hnát se co nejrychleji kupředu nebo kašlat na výsledek, na další šestku vytasit zálohu a začít ostatní kácet hlava nehlava. Anebo dělat vstřícná gesta a nechat vyhrát někoho jiného, protože o výhru vám vlastně ani moc nejde. Stačí, že se zúčastníte. A hrát tak nějak v míru je nakonec veselejší.

Ideální jsou hráči, které žít baví a nemají větší ambice. Jestliže však toužíte po úspěchu a výhře, vždy máte proti sobě soupeře. Každý chce být nejlepší. Některé ale mnohem víc uspokojí pocit, že vám to můžou natřít. Jsou nejšťastnější, když se vám nedaří. Možná, že to tak nevnímáte. Ale život je konkurenční prostředí. Bojiště, kde jeden na cestě k úspěchu poráží toho druhého. Případně se raduje z neúspěchu ostatních, aby tím zakryl svou vlastní neschopnost.

Většina prahne po výhře. Proč? Lidé jsou zvyklí porovnávat se a posuzovat své kvality podle ostatních. Když někdo dokáže to či ono a já ne, znamená to, že jsem horším člověkem? Když hraji už několikáté kolo a všichni se smějí, že mi to nejde, nemám chuť oplatit jim to? Vyhodit je před domečkem? Nejen ve hře jsou lidé zákeřní. Většina společenských her není ani tolik hrami jako spíš soupeřením. Už si nevzpomínáte, jak jste brečeli, když brácha dostal do domečku všechny čtyři figurky a vy ani ťuk? Máte ještě před očima tu jeho škodolibou radost? Už odmalička jsou děti vedeny k touze po výhře, úspěchu a uznání. Vítězit tak, že porazí druhého. A dá se vůbec vyhrát tak, aby tím druhý netrpěl?

V honbě za vítězstvím
Občas nehrajete jen o pocit vítězství. Něco je v sázce. V banku je to, na co si brousíte zuby. Třeba povýšení, vysněný partner, … doplňte sami. Spřátelíte se se soupeři? Těžko zůstat v klidu, když protihráč má před sebou jen deset políček do cíle a vy se ploužíte po jedničkách. Nebo dokonce ještě hůř – už dvakrát za sebou vás vyhodil. Nedopatřením. Prostě jste stáli v cestě a on měl jedinou figurku. Jak potom hrát bez chuti na odplatu?

To ani nemluvím o těch, kteří zasedli proti vám a dost rádi i často švindlují. A kamže dojdete s poctivostí? Nějak si nemohu vzpomenout. Nechcete-li prohrát, musíte dávat pozor, co na vás ostatní piklí a vyhazovat a vyhazovat. Jinak budete vyhozeni vy.

Žít v takovémto konkurenčním prostředí, v nepřátelské atmosféře, stojí spousty energie a psychických sil. Tak proč zrovna Člověče, nezlob se? Dáma, šachy, reverze, … Útočíme, bereme území, chráníme to své, utlačujeme. Proč se odmala neučíme vyhrávat tak, abychom vítězství dosahovali společnými silami? Spolupracovat místo soupeřit?

Mockrát jsem o tomhle přemýšlela. Nejsem však schopná nalézt jediné řešení. Začarovaný kruh. Ale z kruhu cesta nevede. Nebo ano? Vaše nápady, jak z toho ven, uvítám zde na webu v diskusi pod tímto článkem.