Když se řekne móda, mnoho z vás si nejdříve představí svět plný hadříků a botiček. Návody, jak se stát tuto sezónu nejkrásnější podle současných módních trendů, ponechám lesklým stránkám příslušných časopisů. Chci se podívat na módu jinak – jako na ucelenou oblast se svými pravidly, vlivem a významem.

Začínám tedy otázkou. Co je to vlastně ta móda, která naši peněženku věčně nenechává na pokoji? Proč je například to a to módní, zatímco to a to nikoli? A kdo za tím vším vězí? To nejsou ani zdaleka jednoduché otázky, a proto se alespoň letmo podívám, jak je fenomén módy nazírán očima těch fundovaných. Existují snad nějaké lepší odpovědi než ty módních teoretiků?


Všezahrnující úvod
Podle R. L. Pietzkiho byly v Itálii v polovině 17. století pojmy „fleetingness, variability and novelty“ uzákoněny jako esenciální charakteristiky hesla móda neboli „fashion“. To ovšem neznamená, že by móda byla jen frivolní záležitostí podporovanou morálně upadajícím hospodářským systémem a marnivostí. Naopak, móda v životě člověka hraje zcela zásadní roli.

Snad žádný jiný jev neodráží celkový ráz společnosti tak, jako ona. Přednostně v sociologii, psychologii, antropologii a estetice móda představuje jeden z klíčových aspektů kulturních dějin lidstva, když opomeneme její značný význam národohospodářský.

Je tedy zřejmé, že módu lze chápat v dvojím slova smyslu: buďto ve svém původním významu jako změny ovlivňující vzhled člověka (oblečení, šperky atd.) anebo v širším slova smyslu jako zvláštní oblibu, jako proces neustálé změny s cyklickou povahou a preferencí vlastní členům dané společnosti. Móda v druhém smyslu zahrnuje všechny oblasti lidské činnosti, vyskytuje se jak v umění, tak v praktickém životě i ve vědě.

Móda navíc neovlivňuje pouze ty, kdo se jí rozhodli podrobit, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sociologicky je chápána jako forma kolektivního chování. Zjednodušeně řečeno i ti, kteří si myslí, že s módou nemají nic společného, snaží se ji popřít, vyhýbat se jí, nebo si jí nevšímat, mají s módou co dočinění stejně tak, jako ti, kteří jí podléhají či se jí snaží řídit. Móda totiž funguje jako regulující princip, ukazatel, jako výchozí bod, který je s časem čím dál tím méně čistý a jasně ohraničitelný.

Jedno je ale jisté, kdyby neexistovala móda, neexistovalo by zde to, vůči čemu by se lidé vymezovali, co by popírali. A i ti, co si módy nevšímají, by pak nemohli být hodnoceni, že si něčeho nevšímají. Je tu a musí tu být, stejně asi jako čas. Lze se utvrdit pohledem do výkladového slovníku, kde se dozvíte, že slovo móda pochází z latinského slova modus, do češtiny překládaný jako míra, obraz, způsob.

Kolektivní vkus a jeho pomíjivost
Společenským paradoxem je, že ačkoli jsou změny módy v jednotlivostech nepředvídatelné, často racionálně nezdůvodnitelné a čím dál tím pomíjivější, opět je to každý člověk, který je vytváří tím, že se jim podřizuje. Tento neustále se zrychlující kolotoč nekompromisně ukazuje na fakt, že změna je spíše výchozím bodem než trváním nějaké módy. Nebo se již dokonce toto „stávání se“ stalo naším „bytím“?

Inovace určuje obecný vkus
Právě sčítané individuální volby představují současný kolektivní vkus. Toto tvrzení ovšem komplikuje zdání, že proces vytváření kolektivního vkusu probíhá naopak. Tedy jako by se individuální volby vytvářely podle kolektivního vkusu, ve kterém se vývoj preferencí řídí vlastní dynamikou.

Móda totiž, již ze své podstaty, může na jedince vykonávat silný sociální tlak směřující k jejímu přijetí, nutí jedince vyznávat a praktikovat hodnoty módou všeobecně diktované. A to tak, že společnost, třída po třídě, postupně přejímá ducha neboli nové tvůrčí nápady umělců – módních návrhářů. Teoreticky je tedy móda úzce odvislá od umělecké tvorby své doby. V praxi jsou již bohužel tyto umělecké vize v módě často promíseny s mimoestetickými prvky, snobismem, napodobivým duchem, touhou dělat to, co momentálně vynáší peníze nebo úspěch.

Sociologové oděvní módy počátku 20. století mají za to, že je to nejvýš postavená třída, která určuje, co se stane módní novinkou a co bude považováno za vkusné a krásné.

Inovace jsou přejímané nejdříve vyšší třídou a pak kaskádovitě sklouzávají od jedné sociální vrstvy ke druhé. Aby se vyšší třídy mohly odlišit od nižších svým bohatstvím a dávat ho viditelně na odiv, jsou nuceny obnovovat svoje znaky privilegovanosti, překonávat svoje současné hranice. Nosit něco, co ostatní nenosí nebo nosit nemohou. Což jim vydrží až do té doby, než je nižší třídy napodobí a tím jejich privilegovanost zaniká a následně jsou nuceni sahat po nové…

Historie versus dnes
Móda je jev nesmírně komplikovaný a postupem času je interpretován různými způsoby. Například jako následek rivality mezi společenskými třídami a manifest příslušnosti k uzavřené elitě. Jindy je smyslem módy nejvyšších tříd okázalá reprezentace majetkových poměrů, móda jako znak (důkaz) bohatství a tím i společenského postavení. Důležité je neopomenout fakt, že oděvní móda je přímo určována svojí dostupností a cenou. A právě proto se mohla móda stát v minulosti výsadou pouze šlechty napodobující krále. U dvora oděv nepředstavoval nutnost, ale estetickou potřebu.

Dnes se však situace naprosto změnila, došlo ke značné nivelizaci módy a s ní také mizí pocit studu, protože je masovou akcí. Novodobé hranice diferenciace sociálních tříd se stírají. Tuto změnu pocítíte jednoduše. Představte si rozdíl mezi překrásnými šaty Ludvíka XIV. a hadříky obyčejného pracujícího občana té doby a porovnejte ho s rozdílem mezi slavnostním oblekem našeho prezidenta republiky a kvádrem běžného kravaťáka. Bohatší dnes na první pohled nosí oblečení jako průměrní lidé. Sousloví „na první pohled“ zde ale hraje roli velmi důležitou. Důvodem je tu pravděpodobně bezpečnost, nechtějí být snadno poznatelní tím, že vybočují. Dalo by se tedy říct, že v detailu si móda udržuje svoji původní funkci. Stále zůstává prestižním ukazatelem sociální pozice ve společnosti.

Před módou není úniku
Módu je třeba vždy vnímat jako dialektický vztah. Na jedné straně je tu touha „být in“, nosit to, co se nosí, a zapadnout tak do skupiny, která drží s módním světem krok. A na druhé straně uspokojovat svoji touhu po odlišnosti. Přesně tak, jak tvrdí Gilles Lipovetsky: „Vždy je v nás něco, co nás nutí ztotožňovat se s ostatními a také něco, díky čemu chceme být zároveň individuální.“

Moc módy je nesmírná, její neustálý pohyb pochází z hledání odlišných znaků, neustálé překonávání dosavadních hranic, směřující za účelem být nový, jiný, lepší, pokrokovější, zvláštní, odlišný, atraktivnější atd. Prostě a jasně řečeno, chci nosit pastelové letní šaty stejně jako moje kamarádky, ale ty moje pastelové šaty musí být ze všech nejlepší a já nejhezčí.

A nakonec, k těmto všem vyčerpávajícím pravidlům módy bych ráda dodala úplně poslední. Móda, jak tvrdí francouzský sociolog G. Lipovetsky, je také svádění zevnějškem. Móda souvisí s potěšením vidět, ale také být viděn a vystavovat se pohledu druhého. Móda je praktikováním slasti, je to potěšení ze schopnosti zalíbit se, překvapit, oslnit. Toto vše a ještě mnohem více, co se jeví být módou, která má nejeden důvod být. Je jen na každém, jak se s ní individuálně vyrovná…