Je to tak strašně jednoduché. Prostě po nás potopa. Jednou provždy ona zbožštěná a zbožňovaná Apokalypsa za lidstvo vyřeší všechny úložiště radioaktivního odpadu, plovoucí ostrovy odpadků, zaneřáděný kosmický prostor, vymírající druhy, znečištěnou půdu, genetické modifikace, rasovou nesnášenlivost i štěkajícího jezevčíka od vedle.

Jenže právě proto žádná Apokalypsa nenastane. Bylo by to příliš snadné řešení, příliš pohodlné a příliš nedospělé. A navíc bychom se vzájemně ochudili o spoustu zábavy.
Lidstvu je touha po konci jaksi vrozená. Stačí se podívat, kolikrát už byl konec světa předpovězen. (Už jen fakt, že existuje plurál „předpovědi konce světa“ a google vyhledá téměř půl miliónu výsledků, o lecčem svědčí.) Stačí se podívat jen padesát let nazpět a zjistím, že konec světa měl přijít v letech 1973, 1982, 1988, 1990, 1994, 1997, 1998, 2000, 2003, 2008 a nedávno v květnu 2011. Ze všech jsme vyvázli. A čeká nás, kromě dalších, rok 2012.

Jenže ve skutečnosti se v onen proklamovaný Velký apokalyptický rok 2012 (respektive 21. prosince 2012, budu-li věřit Terencovi McKennovi a jeho Timewave Zero) nejedná o apokalypsu, ale podle mayského kalendáře, na němž je spousta předpovědí a proroctví založená, „pouze“ o konec jednoho a začátek dalšího Slunce, tedy o přelom nového období, o změnu energetické rovnováhy (ať už chcete energii chápat jakkoliv). Takže zase smůla. Zase všechno, co si lidstvo nadrobilo, bude muset po sobě uklidit. A nepomohou žádné pubertální výlevy a strategie adolescentního moratoria. Je nutné dospět. Přestat s žabomyšími spory o území a zdroje a místo toho se začít dělit a pomáhat si. Předávat si informace a sdílet. Podobně jako facebooku – až na to, že tady se kvalita informace počítá. Pokud ovšem chceme, jako homo sapiens sapiens a vrchol vývojového žebříčku, na který se sami stavíme, spolu žít na jedné planetě, která je naším jediným domovem, společným kosmickým korábem s takovou budoucností, jakou si právě teď vytváříme. Ještě máme trochu času. Přesně tolik, než uvěříme v další apokalypsu.