Spolu se znovuotevřením ostravského Domu umění si galerie přichystala několik novinek. Jednou z nich je výstava Rudolfa Sikory s názvem Konec světa? Ekologický komiks. Slovenský ambasador životního prostředí prostřednictvím své výstavy sděluje zřetelné ekologické poselství.

Před měsícem jsem se zúčastnila oslavy narozenin svého kamaráda. Hudba duněla, pivo teklo proudem, když oslavenec najednou zařval: „Počkejte, teď se připravíme a začneme všichni naráz tancovat!“ Nechápala jsem, o co mu jde, čekala jsem makarénu nebo něco podobného. Místo toho jsem uviděla na plátnu oplácaného Korejce, který se válí v lázních a zpívá v koňských stájích. A k tomu se tak nějak divně pohupuje. Říkala jsem si, že asi opravdu nastává konec světa.

Je to tak strašně jednoduché. Prostě po nás potopa. Jednou provždy ona zbožštěná a zbožňovaná Apokalypsa za lidstvo vyřeší všechny úložiště radioaktivního odpadu, plovoucí ostrovy odpadků, zaneřáděný kosmický prostor, vymírající druhy, znečištěnou půdu, genetické modifikace, rasovou nesnášenlivost i štěkajícího jezevčíka od vedle.

Přemítám o zániku světa. A pokud to na skon celého světa zrovna nevypadá, uvažuji alespoň o zániku civilizace. Až se dostanu k samotnému pojetí civilizace. A ptám se: je vůbec o čem uvažovat?

The latest film from quirky Danish director Lars Von Trier, “Melancholia” tells the tale of two sisters as they come to grips with the impending end of days.

„Tak bude či nebude ten konec světa?“ ptám se, když vidím ty zprávy, varování a proroctví všeho druhu. Třeba že jeden americký teenager propadá depresím a jeho matka má o něj strach. Přečetla si totiž jeho deníček a není pochyb, že syn je psychicky zaměstnán takříkajíc na plný úvazek katastrofou, která má v onen magický rok 2012 přijít. „Jakou má tedy cenu žít?“ píše onen hoch.