Čekáš na tyhle řádky. Fikci života. S trochou pravdy. Která je stejně ale jen otázkou úhlu pohledu.

Roztěkanost. Několik paralelních vláken dialogů v Messengeru. Cink každou vteřinu. Tu nečekanou. Kteroukoli. Vyruší a leká. Obsah občas léčí. Zvlášť takový, na který čekáš. Pod nadvládou komunikace utíkáš současné chvíli a spřádáš sociální kontakty do jedné celistvé sítě. Jsme pavouci s emotikony na zádech. Lze si toho tolik sdělit, tolik sdílet. A ani se nevidět. Stačí nám nebýt sami v záplavě cizosti velkoměsta. Zaplnit prostor neznámého čímkoli, co nám vezme potenciál strachu. A tak si… Povídáme o blbostech. O tom, že zrovna oba někam jedeme. Že z okýnka cesta hezky utíká. Ty stromy a pole. Pokaždé stejná krajina, ale vždy uchvacující, jako by se právě zrodila. Jen ji vtěsnat do krychle a dát si ji jako těžítko na stůl. Zážitky, které jsou tak očekávatelné a všední, ale přesto se v nich nenecháme sami se sebou. Sami se svou myslí. Utíkáme myšlenkám. Zaplňujeme prázdnotu, třeba čímkoli.

Každá tvá reakce je čitelností tebe sama. Způsobu tvého přemýšlení. Nazírání na realitu. Tak často nevěřím vlastním uším a nechápu, jak mohou být některé světy tolik vzdálené a jejich interpretace natolik odlišná. Kde je pak pravda, když vše je jen otázkou úhlu pohledu. Najít tak společný jazyk pro pojmenování jednoho. Pravdu, která je ale pouze a jen tehdy, když je. Kéž bychom se na její podobě shodli. Možná je ta shoda jen o hledání toho nejpodobnějšího páru očí na to kolem, co nazýváme realitou. Ale i tak mohou být totožná pouze slova a jejich obsah je zase další subjektivní rovinou.

Co nás dva k sobě vlastně pojí? Napájí nás touha po pochopení. Vždyť tě děsí iracionalita, kterou ztělesňuju. Nepředvídatelnost. Záměrné bourání stereotypů. V každém mém druhém slově čekáš útok. Bouři, ženoucí se proti tobě. Změť myšlenek, které motají pravdu do subjektivity. Pravdu má ten hlasitější. Rychlejší. Ten, který dialog zakončí tečkou. Ale přitom já jenom jsem. Nesnášíš to. A přesto ti nemůžu odejít z hlavy. Analyzuješ, přemítáš, snažíš se pochopit. Pojí nás hledání pravdy.

Řekla jsem, že potřebuju ukotvit. Na chvíli se zklidnit. Zkrotit ten vítr klidem, abych si trochu odpočinula. Neznamená to usadit se. Znamená to trávit večery i  s tebou a nevracet se domů k ránu pokaždé odjinud a často jinam.

Ve vší té kvantitě komunikace pořád ale preferuju kvalitu. Udržuju osobní vztahy, na které si dělám čas. Jsou pro mě hodnotou. Prioritou. Společné prožitky, společné sdílení. Čím dál častěji vypínám virtuální světy. Občas i telefon. Očišťuju se od informačního smogu. Žít v realitě, být v přítomnosti. Bez připojení. To je luxus dnešních dnů.

Vylil jsi na mě celou svou mysl. Jak žhavou lávu na porcelánovou panenku. Neustále vytváříš scénáře. Hodnotíš situaci. Hledáš odpovědi na minulé i budoucí. Nemůžeš se dostat z hlavy. Tuny ocele zatěžkávají lehkost prožívání. Brutalismus postavený z šedé kůry mozkové, protože beton je v téhle architektuře passé. Potřebuješ si postavit podobu světa, aby se ti v něm dařilo žít. Aby zem pod nohama měla konkrétní vzor a na ulici jsi nepotkal neznámé. Abys měl jistotu, co bude. Kéž by ses nadechnul a nechal nějaké věci prostě plynout. Přijal je a bral je takové, jaké jsou. Do stejné vody taky dvakrát nevstoupíš. Plyne a když vkročíš třeba po sté, bude už zcela jinou. Nesnaž se jí stavit hráz svými definicemi. Nech ji téct a lotosy k tobě připlaví.

Miluju, jak je v zimních měsících brzy tma. Natáhne se čas pro klid. Pro ztišení. Nocí prostupují světla. Z bytů, z ulic. Teplý odstín žluté. Ne agresivní studené světlo, které svítí v supermarketech a pálí osm hodin denně lidem v korporátech do očí, aby efektivita práce byla ještě vyšší. Tohle je přívětivé. Když přimhouřím oči, tak vypadají jako hvězdy. A když si sundám brýle, jsem ve scéně fantasy příběhu. Ulice se lesknou, protože sníh na nich dlouho nevydrží. Je nad nulou. A ony odráží všechnu tu atmosféru jako zrcadlo. Těším se na cestu domů. Na magickou procházku. Nevadí mi jít sama. Ráda se procházím prázdným městem, když už všichni spí. Celé pak patří mně a můžu si prohlédnout každý jeho detail. Znát každý výhled na město a vědět, kde je těch pár večerek, které jsou jediné nonstop. Jsou to většinou dlouhé cesty, protože noční spoje už ujely. Nemusím spěchat, noc je dlouhá. A doma, tam bude taky úplná tma. Jen díky jemnému světlu pouliční lampy, které mi prochází oknem do pokoje, nevrazím do křesla a zvládnu si pustit vinyl. Ne kvůli trendu, protože je to teď zase cool. Ten zvuk je nepopsatelný. Žádná komprimace výšek a basů. Nahrávka v celém svém zvukovém spektru. Ležím v posteli a pozoruju k tomu projekci na obloze skrze okno. Skoro usínám, spíš sním. Není lepších zimních dnů. Nocí.

Nevím, co ta jedna naše společná znamenala. Hodně rumu ve správný čas a na správném místě. Možná. Každopádně jediná jistota teď je, že vše nechám plynout. ∞