Nejistá jistota jisté smrti
Profesor Milan Machovec jednu svou přednášku o smrti v antice zahájil povzbuzením, ať se posluchači smrti nebojí, že většina z nich to zvládne napoprvé. Jak to tedy s tou zásadní jistotou v našem životě je? Lze se na ni připravit?
Dnes se spíše zdá, že na smrt zapomínáme „jako na smrt“. Nebo je to jinak? V programech soukromých i veřejnoprávních televizních kanálů je nespočet detektivek, krimiseriálů, akčních filmů a výpravných historických dokumentů, zpravodajství se bez smrti snad ani neobejde. Tu katastrofa, tu nehoda, smrt známé osobnosti, boje na (ne až tak dálném) východě, terorismus, … Smrt je, tak, jako vždy byla, všude kolem nás, jen poněkud jinak než dříve. Vnímáme ji většinou zprostředkovaně, skrze média. Tím si smrt nemůžeme osahat, není součástí našeho života v takové podobě a míře, v jaké byla ještě v začátcích minulého století. Takto zprostředkovanou smrt již tolik neprožíváme, buď je to fikce, nebo je (zdánlivě) vzdálená.
Pravdou je, že dnes je v otázce smrti a umírání značný pokrok. Dětská úmrtnost je neporovnatelně nižší než kdy byla, řada dříve smrtelných chorob je léčitelná, případně je alespoň možné tlumit bolesti a příznaky, které nemoci provázejí. Máme zde hospice, jak kamenné, tak terénní, které opět umožňují umírajícím zůstat v domácím prostředí a jejich blízkým provázet je s podporou a oporou multidisciplinárního týmu až ke konci. Máme celý obor paliativní medicíny, která člověka v terminálních stádiích nemoci již neléčí, ale pomáhá mu zbývající čas prožít co nejkvalitněji, bez velkých bolestí, s možností urovnat si ještě svoje záležitosti, smířit se, rozloučit.
Jako by však smrtí vše končilo…
Ač se v naší sekulární (nebo spíše postsekulární) společnosti, kdy hledáme útěchu, duchovní přesah a protipól shonu života většinou jinde než v tradičním křesťanském náboženství, snažíme sebevíc, strach a úzkost ze smrti je člověku stále nablízku. Dnes už máme teoretickou i praktickou výbavu z oborů medicíny či psychologie, jako by nám však chyběla nějaká zásadní opora, naděje, světlo.
V baroku byla silná víra ve věčný život, ke kterému člověk dojde nejsnáze skrze dobrý život. Vycházely příručky „dobrého umírání“ Ars moriendi, ke kterému vedlo umění dobrého života, tedy Ars vivendi. O přípravu duše na smrt a posmrtný život pečovala mj. náboženská bratrstva, dobrovolná sdružení věřících s určitým programem a pod patronací některého světce. Měla podobnou strukturu jako řemeslné cechy a oba typy sdružení také vypravovaly pompézní pohřby svých členů, s patřičnými symboly a rituály. V naší současnosti tato tradiční rozloučení se zemřelým zastávají stále méně významné místo, zdá se. Příbuzní si často jen vyzvednou urnu, ač jsou pohřební rituály určené právě pro ně, aby mohlo být něco prožito a zakončeno.
Poslední věci člověka, tedy otázky smrti, nesmrtelnosti lidské duše, soudu, očistce, pekla apod., o kterých pojednává nauka zvaná eschatologie, byly v baroku líčeny velmi barvitě, ač na nás mohou působit až lacině, barvotiskově. Memento mori nebo též příznačněji memento mori ante mortem, bylo člověku 17. a 18. století připomínáno na každém kroku: obrazy, sochy, kostnice, uctívání ostatků, pohřby, poutě, slavnosti ad. Právě smrt dávala životu hodnotu, rámec, závažnost a nutnost zodpovědnosti, a její všudypřítomnost potřebovala útěchu, naději. Vždyť koneckonců víra, naděje a láska nejsou jen kardinální ctnosti, jak je chápe církev, ale též – a především – hluboké lidské potřeby. Barokní člověk nám tedy zdaleka není tak vzdálený, jak se může zdát.
Vraťme se nyní opět do současnosti
Z nadsázkou se dá říct, že jsme obrazy mučedníků, umírajících a pekelných hrůz vyměnili za záznamy z prvních linií bouřících válečných konfliktů, za obrazy z dějišť teroru a přírodních katastrof. Novodobé memento mori. Tady by se k dobru dalo užít bonmotu (možná neprávem) připisovanému Stalinovi: smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů statistika. Vyjadřujeme solidaritu s trpícími – zvlášť tehdy, odehraje-li se něco příliš blízko nás. Zapalujeme svíčky, vyjadřujeme účast, měníme profilové obrázky na sociálních sítích. Počítáme se smrtí. Ale spíše se smrtí vzdálenou – někdy v budoucnu a někde daleko.
Přes tuto zdánlivou distanci se kolem smrti dnes velmi mnoho děje. Více se mluví o tzv. civilizačních chorobách, které mění či potvrzují lidské hodnoty, často se tváří v tvář pravděpodobné smrti vynořuje touha a vůle žít, která může být tím zásadním lékem na tyto závažné nemoci. Veřejnosti známé i neznámé osobnosti s takovouto zkušeností o ní mluví, píší, zpívají, dávají tvář nadacím, podporují preventivní chování. Více se hovoří o paliativní medicíně, o hospicové péči, vznikají přírodní pohřebiště, začíná být možné být zpopelněn ekologicky, uložen v rozložitelné urně nebo pohřben v ručně vyrobeném rubáši. Národní muzeum nedávno připravilo cyklus výstav s tematikou smrti, Česká televize odvysílala seriál Život se smrtí, na Streamu běží cyklus Dělníci smrti. Na webu si můžeme vytvořit scénář vlastního pohřbu (Mojesmrt.cz) nebo přečíst tematické články na portálu Umírání.cz. Stále naléhavější je potřeba mít pravdivé informace o svém zdravotním stavu i o svém odcházení, což klade velký nárok na lékaře a jejich odvahu vyslovit i nepříznivou diagnózu a zastavit snahu o vyléčení pacienta ve chvíli, kdy by již nepřinesla výsledky. Stále více chceme mít nad sebou v tomto ohledu kontrolu, v nemocnicích, kde se z pacientů stali klienti, podepisujeme informovaný souhlas nebo o sobě rozhodujeme v dokumentu Dříve vyslovených přání. Potřebujeme mít možnost o smrti a umírání mluvit, ptáme se, co se s člověkem děje, když odchází.
V baroku bylo jasné, že u očekávaného posledního soudu bude každý sám za sebe, a bude se zodpovídat z toho, co on sám činil nebo nečinil. Žádné prostřednictví či zastoupení již nebude možné. Není proto třeba stavět mezi lidmi další zdi, ale naopak převzít zodpovědnost za sebe, neházet ji na instituce, ke kterým stejně nemáme příliš důvěry. V smrti jsme každý sám, to je jisté. Jen bychom v této chvíli neměli být osamělí… ∞