Experiment? Mám pocit, že to je celý můj život.

Tolikrát se přesvědčuju o tom, co nechci. Tolik kompromisů a pořád je jich málo proto, abych konečně přestala experimentovat a měla to, co chci skutečně.

Nejtěžší je odolat té bezbřehosti možností. Každá dá prostor příběhu. Vytvoří podobu života, který je nadosah. Zdánlivě. A než se z těch představ člověk vynoří, zjistí, že prožít je už je pozdě, protože moc dlouho váhal. Jenom plaval v myšlenkách. Snad stále na něco čekal, než šel za tím, co skutečně chtěl. Třeba ze strachu a nebo z nutnosti si věčně něco ztěžovat a komplikovat, protože ke spokojenosti přeci nemůže vést snadná cesta. Možná je to experimentování sama se sebou. Kolik toho ještě snesu a jak dlouho sama sobě ještě budu povolovat všechny tyhle výstřelky, než řeknu dost. Kompromisy. Neustálé kompromisy. Espresso lungo. Ne Americano. A pak si správně vybrat, když to samé není to samé.

Dobré věci stačí udělat a budou fungovat – průměrné věci musíš dělat dlouho a bude se o nich vědět
Život v kruhu. V cyklech. V letokruzích. Kůra mě obaluje a já prožívám stále to stejné dokola, co k tomu dokonalému tvaru náleží. Nejsem doktorka, protože jsem se nenarodila v lékařské rodině a většinou si vybírám na základě vylučovacího sytému. Spíš vím, co nechci. Na medicínu by mě ani ve snu nenapadlo jít. A proto píšu tyhle řádky. Protože jinak bych na ně neměla čas a ani prostor v hlavě. Zaplnilo by ho to opravdu důležité a podstatné. Nepodstatným. Nereálným. Nerealizovatelným. Neuskutečnitelným. Jednodušším. Jednodušším, než se odvážit riskovat. Bojím se toho. Chci, aby všechno vyšlo podle plánu, který ale kreslím, když mám zrovna tužku po ruce.

Moc přemýšlíš, ve všem se babráš, nad vším hloubáš, chceš znát kloub každé věci, porozumět všemu, co existuje. Občas ani nemluvíš, protože to není potřeba. Občas jen sedíš a nic neděláš, protože nic jiného potřeba také není. A pak vaříš kafe v kavárně, protože sám o sobě moc pochybuješ a nevěříš si a potřebuješ nějak zaplatit nájem.

Všechno, co se dosud stalo, se muselo stát. Stejně jako to odtrhnutí nalomeného nehtu. Jsou věci, které už člověku prostě nenáleží a on jenom nemá sílu odstřihnout je sám.

I tobě se ty letokruhy vrství. Sám to víš, ale říkáš si, že máš čas. Máš čas na to dostat, co opravdu chceš. A tak děláš ty kompromisy taky. A nebo čekáš, až já ty kompromisy konečně přestanu dělat. ∞