Volnost, rovnost, … svoboda jako pobídka a úzkost jako odpověď. Příliš snadná volba? Podezřelé. Příliš nekomplikovaný vztah? Nepochopitelné. Příliš modré nebe, příliš rovná cesta, příliš mnoho šťastných náhod, příliš citu vůči někomu? Rostoucí paranoia. Lehkost života. V něčem musí být háček.

Nemít starost si zasluhuje trest, nebo alespoň další obavu, kterou si zaplnit svobodný prostor v hlavě.

Jak úlevná by byla lehkost.

Lehkost = přijetí.

Sám sobě záškodníkem.

Těžkost = nepřijetí = boj.

Nepřijímám sebe, nepřijímám ostatní, svět je nepřátelské místo, důvěřuji jen tomu, s čím mám bezprostřední zkušenost. Čím je něco od mé zkušenosti dál, tím větší mám problém. Nepřijetí není s pochybami, je automatické, bezmyšlenkovité – jediná lehkost, kterou si v myšlení a chování dovoluji.

Důvody a důkazy, jež promlouvají, neakceptuji, komplikují mi mou jedinou lehkost, zpochybňují mi tuto mou jedinou jistotu. Jistotu hrozícího ohrožení. Úzkostná snaha kličkovat mezi nebezpečím, které existuje jen proto, že jsem se pro něj rozhodla. Do života jejž vidím, si svobodně dokreslit, co si myslím, to, co je nebezpečné jen kvůli tomu, že má hlava nepřijala koncept lehkosti, lehkého zacházení se svým bytím. Že nedovoluje přijímat, aniž zároveň předpokládá, předvídá, konstruuje a požaduje komplikaci, zádrhel, retardér na cestě za čímkoli a kýmkoli. Hlavu ovládá úzkost, hlava si vytváří úzkost, hlava, která je všechno, jen ne lehká. Opomíjím teď, hledám a ztrácím se v minulosti a budoucnosti.

Lehkost, když se někdo neptá, když pouze odpovídá podle šablony…
Bojovat proti něčemu, co neznáme, nevidíme, ale představujeme si podle představ těch nejhlasitějších. Vidět terč své kličkující nenávisti bolí. Pro někoho je podstatné útočit, ideálně proti někomu, kdo se liší natolik, že není třeba svoje činy vysvětlovat. Důvod je zřetelný, komentář by byl navíc. Držet v ruce kámen. Hodit. Následky jsou nedůležité, protože příčina je odůvodněná? Jak lehké je pro člověka konat, když ví, že si svoje činy nemusí obhajovat, protože většina je při něm. Je to lehké, protože částečně posvěcené hlučícím davem, který už ani nemusí být anonymní, přestože bojuje proti strachu tím, že ho vytváří. Jak lehké je stavět se hlasitě proti menšině, která nemluví, o které je pouze mluveno. Cítit se silný v chumlu jiných – „myslím si to, co oni, jich se zeptejte“. Je tak lehké být tím, kým jsou ostatní, myslet si to, co ostatní, vkládat si do hlavy myšlenky jiných a nestarat se, proč. Nevidět důsledky, vnímat jen své právo, za každou cenu, za cenu toho, že tím schvaluji krutost.

Úzkostně se vyhnout nejjednoduššímu ukazateli správnosti našeho chování – lidskosti, a je jedno, jaký kdo má názor, každý je v první řadě člověkem, stejně jako ti, vůči nimž, ať už z jakéhokoli důvodu, brojí. Jen se na to někdy zapomíná. V ten moment se přestávám smát i já, cynik velkolepý.

Kéž bych měla zpátky svou hlavu dětskou, nedotčenou, nad všechno bych se vyletěla… Kéž by mi na všechno, co nechápu, stačila odpověď 42. ∞