Co si počít s budoucností? Jak se na ni připravit? Jak k ní přistoupit? Jak překonat strach z nejistého, neodhadnutelného, neznámého? Jsou vůbec takové otázky na místě? Možná nás nic nečeká. Je jenom tady a teď. Přítomnost vždy následovaná dalším současným momentem. Tenhle článek však nebude oslavou hédonismu. Je vzpomínkou hledající poučení pro nejisté.

První asociace bývá ta nejsprávnější, bývalo nám na gymnáziu připomínáno, než jsme se pustili do testů. Nuže, zkusme to i zde. Pokud se řekne slovo budoucnost, okamžitě uslyším nezapomenutelný témbr věštkyně, která začátkem tohoto roku zemřela. Rád bych ji tímto připomněl, jelikož si myslím, že vytvoří oslí můstek k následujícím úvahám.

Do pořadu Ezo.tv volá bezradná žena a hovoří: „Tady je Šárka a já jsem se chtěla zeptat na svoji budoucnost.“ A cikánská věštkyně Jolanda, která samu sebe takto titulovala, silným hlasem odpovídá: „Ták, jáj, budoucnost!“, přičemž celá tato věštba pro Šárku skončí dvojicí kultovních hlášek: „Hodně vysoko míříš. Hodně budeš někde.“ Myslím, že v tomto na první pohled abstraktním výroku se skrývá i klíč k budoucnosti. Také bych chtěl tímto krátkým vzpomenutím uctít její památku. Ona už ví, jaká je naše budoucnost.

Co je vlastně budoucnost? Jak ji definovat? V kognitivně-lingvistickém pojetí se setkáváme s přístupem tzv. jazykového obrazu světa. Ve zkratce by se dalo říci, že to, jak vnímáme svět, ve velké míře je určováno jazykem, kterým tento svět popisujeme. Tedy pokud pojmenováváme svět perspektivou češtiny, vidíme jej česky. Slováci, Němci i Japonci mohou koukat na stejné prostředí, na stejné věci, na stejné barvy a každý z nich uvidí něco jiného. V jazyce přemýšlíme, jazykem jsme utvářeni, jazykem jsme. Francouzští strukturalisté tvrdili, že jsme vlastně otroky jazyka, který si s námi dělá, co chce. Kam tímhle vlastně mířím?

Součástí jazykového obrazu světa je i rozdělení kategorie času. Po normalizaci gramatiky v 15. až 16. století se vše usnadnilo. Máme čas minulý, přítomný a budoucí. A z toho vyplývá vlastně vše ostatní. Zkušenost s minulostí otištěná v paměti dokládá existenci toho, co proběhlo. Otázka současnosti není určitě tak prostá, jak se může zdát, spokojíme se ovšem s tím, že současný moment je to, co se děje teď. Otázka budoucnosti je veskrze problematická. Zbývá nám teologický pojem, totiž víra. Víra v zítřek, v to, že čas nepřestane plynout směrem kupředu, že se nezastaví. Budoucnost je ovšem nejistá dáma. Zkušenost nám říká, že něco po zítřku bude, ale jaký ten zítřek bude, to už nejsme schopni s přesností říci. Budoucnost je živá, pohyblivá, neurčitá. A to jistě není neproblematické.

Vratká rovnováha
Lidstvo si totiž zvyklo na stabilitu a jakýkoliv úkrok stranou, klopýtnutí či krize jej v zásadě usvědčují z křehkosti. Každý jednotlivec je nedílnou součástí struktury společnosti. Alespoň to je ideál, za kterým bychom měli mířit. A chybovat je přitom tak lidské. Myslím, že právě neuchopitelnost zítřka zavdává příčinu pro nejistotu, která se v budoucím dění ukrývá. Již mnohokrát v historii lidstva určovala víra v budoucí řešení současných problémů náš přístup k těmto záležitostem. Na budoucí vyřešení současných nesnází lze snadno mnohé svést. Jestliže však minulost podmiňuje současnost, současnost podmiňuje budoucnost. Jinými slovy – v přítomném čase se rozhoduje o budoucím. Metafyzický básník T. S. Eliot napsal během druhé světové války sbírku poezie s názvem Čtyři kvartety. Nachází se v ní mimo jiné i verš, který přesně popisuje problematiku, o které zde hovořím. „Jenom časem čas je překonán.“

I přes sebelepší prognostickou a věšteckou dovednost je naše schopnost předpovídat přesný vývoj procesů velmi vágní. Budoucnost je zkrátka nejistá. A za to bychom měli být vděční. Pokud je něco nejistého, je zde prostor k lepší přípravě, k těšení se na neznámé. Jak jsem již napsal – v přítomném čase se rozhoduje o budoucím. Neměli bychom podléhat falešným nadějím, které může přinést vědecký pokrok, ani jej však nevylučovat jako možnost zlepšení. Klíč je zkrátka v současnosti. Tedy nejen memento mori, ale i memento praesentia. A tedy memento futurum. „Hodně budem někde.“ To je jisté a to je uklidňující.