Zářná budoucnost, kterou jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost.

Moje budoucnost se mi jeví spíš jako minoucnost – obnovující se minulost. Moje minulost zase jako budulost – odložená budoucnost. Jejich společným jmenovatelem je stojatost – hybridní přítomnost, která postrádá spád. Spád přítomnosti obvykle dodává smrt, ale tu jsem vytěsnil. Smrt je v budoucnosti, takže teprve bude, a když tok času obrátíme, tak ani to. Mám tendenci utíkat zpět ke zrození (k přirození), ale život bez smrti je jako řeka bez ústí. Adrenalin smrti nás od přírody ponouká k ostražitosti, nutí nás všímat si, milovat se a množit (sex).

Jistota je to, po čem toužíme, ale zároveň nás to deprimuje. Smrt je to, čeho se děsíme, ale zároveň nám to vlévá krev do žil. Tuto kognitivní disonanci musí řešit každý. Konzum se nabízí sám. Někdo sbírá harampádí po kontoších, někdo ho skupuje po obchodech, někdo (haram)pádí do světa. Fakticitou životní energie v naší společnosti jsou peníze. Síla peněz nás tlačí (obsese) nějak je využívat (kompulze). Nakupuji, tedy jsem (zde člověkem). Je těžké, ne-li nemožné přijít na to, jak prachy smysluplně utratit (už to slovo v sobě nese beznadějnost).

Karanténa
To slovo pochází z italského quaranta, což znamená čtyřicet. Čtyřicet dní byla doba, po kterou za časů moru nepustili nově připluvší loď do přístavu. Když za ten měsíc a půl posádka nepomřela, nechali ji vystoupit. Nebo bylo taky trentino, třicetidenní karanténa. Ze stejnojmenného italského lyžařského střediska hodně Čechů přivezlo virus.
Babiš v autorádiu oznamuje bezpečnostní opatření dikcí smyslů zbaveného. Za vzor dává Čínu. Ministr vnitra Hamáček říká, že bez Zemanových kontaktů v Číně by nebyly roušky. Nejbohatší Čech Kellner (podnikající v Číně) nějaké roušky daroval, zdůrazňuje Babiš. Viroložka Peková, kterou dehonestoval ministr zdravotnictví Vojtěch, je toho názoru, že virus má příliš rozbordelený velín na to, aby byl přírodního původu. Je náhoda, že wuchanské tržiště, na kterém měl virus zahájit své tažení světem, leží jen třicet kilometrů od jediné čínské virologické stanice?
Lidem nuceně odtrženým od veřejného života se veřejný život servíruje do sociálních kukaní. Samota dává příležitost myslet nebo spíš přemýšlet (overthinking u nás nemá pejorativní zabarvení). Všichni se vemlouvají, ale virus je právě symbolem slova. Rouška je symbolem toho, že kdo mluví, je zapověZen. Byl listopad a tři sta třicet tři tisíc lidí stříkalo na Letné: „Dolů s Babišem!“ „Jsme ve válce s virem,“ deklamuje teď premiér a na válku s liberálními hatery je zapomenuto.

Distancovat se a odtancovat
Vyrušil jsem srnce, naštvaně štěká. Sirény komářích rojů jako naléhavé myšlenky. Z vesnice hlášení místního rozhlasu zkresluje ozvěna. Kostra štiky se zachovalou hlavou. Seschlá buš, motýl na stéblu medituje, odletí až na poslední chvíli. Uhlazené chatky, doutnající idyla. Táta s pěknou dcerou hrabou listí na oheň, dým se valí přes pěšinu. Zavřu oči, zadržím dech, cítím ho ve vlasech. Les má vlastní byznys, beta průmysl, ptactvo štěbetá. Raší zelená, ale i mýdlově vonící plochy fialové. Bobři skolili strom, krásné zářezy zubů, kopa vyplivaných pilin. V určité tloušťce-tence se kmen zlomil a poroučel do zatopeného lomu. Je to šupa, je to nádherné. Pod vodou otevřu oči, očistím pohled.

Opatření proti kontaminaci veřejného zdraví, řízený strach. Bylo by to v pohodě, kdyby to tak nenavazovalo na dlouhodobě dojený étos a neetablovalo tupé špičky. Mezní situace je příležitostí etablovat vlastní hlavu opozice, jejíž neuvědomělost je vodou na mlýn opice ve válce. Kolem projdou čtyři holky v rouškách. Metr přede mnou se vymrští bažant. Teď! Tady. Zapadá slunce. Dám si kondáč, dech je přítomnost, můj ksicht je zrazen.

V poslední době jsem se nostalgicky opájel představou, jaké by to bylo, žít v komunistickém Československu. To dnešní, vlastně včerejší množství možností cestovat je nemoc, když člověk trpí paralyzující paranoiu, že mu něco uniká. Tenkrát to řešit nemuseli, teď už taky ne. Projevy papalášů included. Deluded. Tak dlouho jsem odkládal hair cut, až jsem se stal mudrcem. Lock down uleví od konzumního puzení, i od toho druhého.

Nevíš, jak se druhý tváří. Nevíš, jak je naladěný. Nevíš, jak reagovat. Nevíš, jak se chovat. Nevíš, jak se schovat. Úsměvem člověk dává najevo, že nemá v úmyslu útočit. V každém vidíš potenciálního nakazitele. Ten, který tě uklidní úsměvem, tě může spíš nakazit. Protože nemá roušku. Paradoxní situace, kdy jsou uklidňující gesta kontraproduktivními. Máme se přeprogramovat?

Přírodní plán
Plánujeme, abychom uhájili svou budoucnost před druhými. Vzájemné rušení ruší naše tušení. Rušení je ale stěžejní přísadou vzrušení stejně jako je bolest hlavní ingrediencí rozkoše. Rušení je životodárné. Životodárné neznamená blahodárné. Život není blahem, to by nebyl svobodou. Blaho je jen cílem, rušení je cílodárné, buďme v něm cílevědomí. Když plánujeme, hájíme se před rušením druhých. Následný plán nás ale ruší stejně otravně jako druzí, jen po našem. Parkuju na Jižních Svazích pod okny paneláků nad koupalištěm Panorama, na kterém budou jejich obyvatelé trávit dovolenou. K moři letos nemusíme, promoření jsme dost. Haha.

Zdálo se mi, že jsem se přestěhoval do Švýcarska. První noc v novém domě mi přímo k oknu chodily krávy a hrozně bučely. Považoval jsem to za přitěžující okolnost, ale místní mi vysvětlili, že to tak je ve Švýcarsku všude. Pak jsem potkal Babiše. Byl jsem na něj nakrknutý, ale vykašlal jsem se na to a zeptal se ho, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Dal mi šanon a řekl, že ho mám uložit do skříně ve vedlejší místnosti. Skříň jsem nenašel, tak jsem se omluvil. Šel tam se mnou a udělal to sám. Pak jel na nějaké jednání. Byl hubený, distinguovaný a v klidu. V tom snu byly šílené pražské scenérie, hned vedle černošedé bouřky nad Petřínem úplně vymeteno nad Národním.

Po nebeské modři, modré z milosti Slunce poskakuje ptáček, hroznýš po něm trpělivě prahne. Bloncka v černé roušce vůbec není špatná. Horko těžko čichám samotu. Jestli bych něco nechtěl, tak zemřít násilnou smrtí. Tři ptáčci ve vzduchu zaplavou. Nechají se nést předchozím pohybem, který jim díky správnému postavení křídel stačí. Tak bychom měli teď taky zaplavat. Prosti pohybu, ale ne vzduchu. Mě na tom štve ten komunismus. Koronismus. Že člověk není sám za sebe. „Sebe“ znamená „druhé“ – nakazit. Vlastně patříš druhým.

Musíš do lesa. Voda pronikavě kvapí v sekvencích mihotavé svěžesti obrostlá zelení, ze které pučí žluté a bílé kvítky (ne větší než bříško palce mladé ženy). Slunce na mě skrz husté smrkoví koketně pomrkává jako ranní káva (koketně, ale sveřepě). Povalují se tu plasty, sem tam kopa pneumatik, auta ze silnice hučí jako vlny na pláži v Santo Domingu, ale je to ona – příroda. Mírný sklon terénu, spějící tekutina, nespočet stromů, které trčí jak rezavé hřebíky z vyrvaného prkna v různých verzích ohnutosti. Vesmír nás fascinuje, ale příroda je tu pro nás. Je obyčejná, můžeme si na ni sáhnout. Vrací nám to, co do ní dáváme. Hlad i pohlazení.