Kde se vzala přílišná, až obludná složitost našeho světa? A proč se nám vymkly z rukou systémy, které měly náš život zjednodušovat, natolik, že ho často komplikují?

Jistě to všichni znáte. Po někom chcete něco zdánlivě jednoduchého, onen člověk by i rád vyhověl, ale „nepustí ho systém“. Zpravidla jde o banální záležitosti. Nedávno jsem chtěla zaplatit troje lístky do divadla dohromady pomocí dárkových poukázek a bylo mi řečeno, že můj požadavek není jak zadat do systému. Kamarádka přišla na to, že pokud v kinosále zůstanou v jedné řadě tři místa vedle sebe, nelze koupit dva lístky. Známý si objednal zboží, které bylo třeba vyrobit, a pár minut po odeslání si uvědomil, že chce objednávku lehce změnit. Nelze. Protože systém. Ovšem když si objedná to, co opravdu chce, a původní věci si nepřevezme, nic se neděje.

Nabízí se otázka, jestli tento svět ještě pořád řídí lidé, nebo už nadvládu převzali nekompromisní diktátoři v plechových bednách disponující nekonečným množstvím jedniček a nul. Neznají výjimky, laskavost, nikdy neuhnou z vytyčené cesty nastavených pravidel a procesů. Můžete na ně stokrát dělat smutné oči, vykládat svůj příběh, omlouvat se a prosit, stejně je nikdy nemáte šanci obměkčit. Kdy došlo k tomu, že člověk – vrchol evoluce – jednoho dne dostal asi první všeobjímající a globální záchvat sebereflexe v dějinách a uznávaje svoji hloupost, prohlásil: „To je kisna vševědoucí, ta za mě všechno udělá líp.“ Proč nikomu nepřijde divný, že skláníme hlavy před hromádkou tištěných spojů?

Jednou z možných odpovědí je, že nám ty potvory vlezly všude poměrně pomalu a plíživě. Zpočátku bylo lidstvo okouzleno děrovanými štítky. Stroje, které se pohodlně vešly do prostoru tří obýváků, dokázaly počítat lépe než jeden průměrně malý mozek v lidské hlavě. Jak úžasné! Bylo třeba počítače dále zlepšovat, zmenšovat a radovat se z pokroku. Budoucnost vypadala růžově. Během třiceti let jsme opravdu vyvinuli takovou výpočetní techniku, že zvládne spoustu práce za nás. Bohužel nikoho nenapadlo, kolik další práce přidělá. Máme úžasné systémy, které umí navést sondu velkou jako pračka hlubokým vesmírem ke kometě o rozměrech Karlova náměstí. Umíme přenášet televizní signál přes celé kontinenty. Chirurgické operace za nás provádějí roboti s mikroskopickou přesností, které lidská ruka nikdy nedosáhne. Muži už nemusí spílat ženám, že neumí číst v mapách, protože mají GPS. Když se nám rozbije auto, stačí vytáhnout z kapsy telefon a zavolat si o pomoc. Možná si při čekání na odtahovku trochu posteskneme, že být to ta stará škodovka, se kterou jsme jezdili před třiceti lety k Balatonu, stačilo by vysoukat rukávy a trochu se pohrabat pod kapotou. Že když jsme v předmobilové době jeli na vandr, nikomu nebylo podezřelé, když o nás tři dny neslyšel. Když začala zrnit televize, často pomohlo cvrnknout do antény. Z dovolené jsme nevozili tisíce fotek, ale pár filmů k vyvolání, což nás donutilo více přemýšlet o kompozici. Nebyli jsme pod palbou často zbytečných informací o tom, co dělají naši přátelé na Facebooku. Musely postačit zcela obyčejné drby, případně to, co nám kdo o sobě řekl.

Z přetechnizovaného světa v podstatě není kam utéct, pokud nechceme strávit zbytek života v lesích. Pomalu, ale jistě technika prorostla do našich životů a už bez ní nedokážeme existovat. Do budoucna by bylo příjemné, kdyby nám přestala přerůstat přes hlavu a počítače byly jenom dobří sluhové. Na druhou stranu, pokud by měl být dalším vývojovým stupněm „software s lidskou tváří“, za sebe beru tu ubohou hloupou chroupající krabici, do které jde v případě nahromadění negativních emocí pořádně kopnout. Nerada bych dospěla do fáze, kdy půjdu se šroubovákem do komory rozebírat cosi na způsob HAL 9000 po zjištění, že ta věc můj byt a můj život ovládá jinak, než si představuju. ∞