Zářná budoucnost, kterou jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost.

Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Co si počít s budoucností? Jak se na ni připravit? Jak k ní přistoupit? Jak překonat strach z nejistého, neodhadnutelného, neznámého? Jsou vůbec takové otázky na místě? Možná nás nic nečeká. Je jenom tady a teď. Přítomnost vždy následovaná dalším současným momentem. Tenhle článek však nebude oslavou hédonismu. Je vzpomínkou hledající poučení pro nejisté.

Dvacet pokojů, dvacet diplomantů AVU, dvacet hostů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout výstava s názvem Future Ready, která probíhala ve spletenci pokojů a chodeb v Kampusu Hybernská mezi 5. a 27. zářím.

Kde se vzala přílišná, až obludná složitost našeho světa? A proč se nám vymkly z rukou systémy, které měly náš život zjednodušovat, natolik, že ho často komplikují?

„Takhle jsem si život nepředstavoval/a.“ Většina lidí někdy tuhle větu pronese. Vinit lze možná ony růžové představy, které se však snícímu růžově nejeví. On sám je považuje za reálné a dosažitelné. Očekávání a realita však zpravidla stojí na opačné straně barikády.

Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?