Dvacet pokojů, dvacet diplomantů AVU, dvacet hostů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout výstava s názvem Future Ready, která probíhala ve spletenci pokojů a chodeb v Kampusu Hybernská mezi 5. a 27. zářím.

Odchod ze školy každý prožívá jinak. Pro jedny to je osvobození od univerzitních pravidel a řádů, pro druhé to znamená ztratit pevnou půdu pod nohama. Tak či tak, je to důležitý mezník v životě každého studenta. Otevřená a nestrukturovaná budoucnost, kterou má každý absolvent před sebou, se stala zastřešujícím ideou výstavy Future Ready. Chybějící ústřední téma nebylo jediným neobvyklým prvkem v konceptu výstavy. Každý absolvent si k sobě mohl vybrat někoho, s kým bude pracovat na přetváření jedné z dvaceti místností, jež si umělci náhodně vylosovali. Výsledkem byly jedinečné výstavní prostory, které nejenom prezentovaly práce studentů, ale odrážely spolupráci každé autorské dvojice. Nicméně zde podobnost vystavovaných děl končí. Studenti byli vybráni napříč ateliéry, a tudíž se i médium liší jednotlivec od jednotlivce.

Kromě absolventů AVU se na výstavě Future Ready představili také hosté: laureát ceny Jindřicha Chalupeckého Mark Ther a malíř Jan Gemrot.

Diplomky, jednorožec a svoboda
U vstupu si namíchám drink – Becherovku s punčem – a začnu se skrze dav prodírat směrem k výstavním prostorám. Centrální chodba, ze které se dostanete ke všem dvaceti místnostem, je plná lidí, již proudí z jedné místnosti do druhé anebo jen tak postávají u zdí a baví se mezi sebou. Po chvilce potkávám ty, které jsem celou tu dobu hledal. Jedná se o tři čerstvé absolventy AVU: Veroniku Gabrielovou, která vystudovala kresbu v ateliéru Jiřího Petrboka a Petra Vaňouse, Denisu Švachovou, jež absolvovala ateliér Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové Intermediální tvorba II, a o Vojtěcha Adamce, který kromě ateliéru Jiřího Petrboka studoval také v ateliéru architektonické tvorby Emila Přikryla a v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka. Už při pročítání události Future Ready na Facebooku mě napadla jedna jednoduchá otázka: Nakolik jsou sami vystavující připraveni na tento velký krok do neznáma?

Jste nějak „ready“ na budoucnost?
Gabrielová: Ehm… to nevim. Já myslím, že nikdo nemůže bejt ready na budoucnost. Ale snažila jsem se na to celý roky připravovat.

Švachová: Snažím se. (smích)

Adamec: Já si myslím, že jo. Myslím si, že jsme ve svém studiu absolvoval dostatek ateliérů. Vlastě předtím, než jsem se umění začal věnovat, vůbec jsem ho nestudoval a zajímal jsem se primárně o exaktní vědy.

Jak jste se na to zkoušeli připravovat?
Gabrielová: Já jsem před diplomkou byla v Koreji a tam jsem nad tím dost přemýšlela. Mám nějakou práci, vydělala jsem si peníze a z toho teď žiju.

Švachová: Nepřipravovala. Já jsem se snažila dokončit diplomku a potom bylo chvilku prázdno a pak jsem si udělala prázdniny a pak se mi nějak sami začali ozývat ostatní se zakázkami, takže se teď soustředím na ty zakázky. Asi se nesnažím už tak moc dívat do dálky, ale spíš se soustředit krok za krokem na ty jednotlivé úkoly, jinak bych se z toho zbláznila.

Adamec: Já si rozhodně věci nijak dlouhodobě nekonstruuju. Snažím se reagovat na příležitosti, které se mi nabízejí, a využívat toho, co přichází. To mi dává největší smysl.

Děsí vás teda budoucnost?
Gabrielová: Moje osobní budoucnost mě asi úplně neděsí. Spíš mě děsí budoucnost toho všeho kolem.

Švachová: Tak děsí mě to, protože v těch zakázkách nemůžu úplně svobodně dělat to, co mě baví. Ale dělám něco pro někoho. Nemůžu dělat jenom svoje věci. Jsou to věci na zakázku, takže mě děsí třeba to, že nebudu mít čas na to dělat svoji tvorbu.

Adamec: Upřímně ne.

Teď začínáte být mimo bezpečné vody školy, instituce, která vás zaštiťovala. Připadá vám, že teď začíná ten pravej „uměleckej život“?
Gabrielová: Já si spíš myslím, že teď je to mnohem jednodušší, protože si teď můžeš dělat co chceš a naložit s budoucností tak, jak ty chceš. Už to nezáleží na komisi nebo na tvým pedagogovi, kterého samozřejmě potkávám, ale už to není tak závazný, jako když u něj studuješ.

Švachová: Ta záštita školy mi bude dost chybět, ale asi budu mít dost času na svoje věci, protože jsem pracovala už během školy, kterou nyní nebudu muset řešit. Nejspíš to bude v harmonii, tak jako doposud.

Adamec: Já myslím, že z mé stránky je to spíš pokračování něčeho, co mi bylo přirozené celou tu dobu. Já jsem strávil tři roky v ateliéru u Knížáka, potom jsem šel na architekturu, což vlastně pro mě byla úplně nová disciplína, které jsem se do té doby nevěnoval. A když jsem skončil na architektuře, šel jsem do ateliéru kresby, kde jsem taky pořádně nevěděl, co mě čeká. Pro mě je vlastně závěr studia pokračováním něčeho, co jsem dělal celou dobu i v průběhu studia. Rozdíl je samozřejmě v tom, že je to teď více postavené jenom na mně samotném a na rozdíl od školy se v reálném životě už nesmí dělat tolik chyb.

Otázka na závěr. Připadáte se teď více dospělí, když jste dostudovali AVU a „držíte“ v ruce diplom?
Gabrielová: Hele, ne. Naopak. (smích) Už jsem sice zaplatila první sociální a zdravotní, ale stejně jsem k narozeninám dostala lampičku ve tvaru svítícího jednorožce.

Švachová: Asi si připadám úplně stejně. Já si myslím, že být dospělý znamená se najít a dělat delší dobu kontinuální věc, což já nedělám a furt se hledám. Neustále střídám média, zájmy, dělám nové věci, snažím se dost cestovat. Mám neustále nové podměty.

Adamec: Já se teď cítím svobodněji. Svobodněji v tom, že beru plnou odpovědnost za svoje jednání. Což na té škole úplně nefunguje. Je to hodně osvobozující a pro mě osobně hodně příjemné. ∞