Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Znásilnili jsme budoucnost a donutili ji polykat naše nynější výplody. Snažíme se z ní vypreparovat danost, osud, svobodu. Jako bulvární novináři jí vkládáme do úst výroky vytržené z kontextu, a snad i lži vůbec. Drtíme jí kosti, aby se sympatickým úsměvem svědčila o naší pravdomluvnosti, aby se podřídila našim požadavkům, a následně se přesvědčujeme, že náš zajatec se nedá zlomit. Tak jednáme my – lidstvo. Co ale člověk, jedinec, já? Zítra mi dojde Atarax a nezvládnu prohodit ani pár nudných frází se sousedy, které na začátku své odysey do lékárny určitě potkám na chodbě! Jímá mě panika. Spousta ezo i neezo lidí mluví o nedostatku přítomného okamžiku v lidských životech. Koneckonců, strach typický pro člověka vychází z budoucnosti. Tedy neexistují technologické kreatury, které nás v budoucnosti ovládnou, zotročí, zlikvidují, ani nesnesitelná sociální interakce s týpkem odvedle, ale strach z nich.

Ředitelé budoucnosti
Heidegger ve své přednášce Co je metafyzika? odlišil úzkost od strachu. Strach spojil s přízemností, dal by se vztáhnout např. na důsledky již zmíněné vyprázdněné krabičky od léků v podobě dočasné sociální fobie. Naopak úzkost je příčinou postupného vyprazdňování takové krabičky, pramení z nepříjemného pocitu, který zakoušíme při uvědomění si smrti a smrtelnosti: Svojí smrti, ne černoušků v Africe, po kterých nám nic není. Úpadek, vše směřuje k zániku, takové uvědomění doprovázeno nutnou dávkou bolesti je autenticitou. Kdo koneckonců řekl, že člověk má být šťastný? Měl by být, aby chodil do práce, deprese jednoho může povalit, součástka vypadne z pracujícího kolosu na několik (!) dní, přitom výrobní plány jsou jasně dané, budoucnost firmy nalajnovaná. Stejně jako si lidstvo libuje v represích svobodné činnosti náležející budoucnosti, oddává se tomuto nešvaru i jedinec. Člověk se snaží kontrolovat budoucnost, předcházet nechtěnostem. Strach se ze zvířecího instinktu stává pobočkou všepreparujícího aparátu – rozumu. Kontrakt o spolupráci je podepsán, aniž by bylo jasné, kdo ovládá koho. Touha po řízení budoucnosti se neuplatňuje jen ve velkém měřítku „naší společné budoucnosti“, na jejímž trůně sedí Elon Musk nebo Vladimir Putin, nýbrž nachází útočiště i v rámci jednotlivce. Vymýšlíme stále další a další scénáře příštích hodin, dnů nebo měsíců na základě všech myslitelných závislostních vztahů. Fyzika, akce a reakce a tak. Ještě jsem ani nedojedla snídani, a už se musím zajímat o stav zvedající se křivky nakažených koronavirem a snažit se z ní vyčíst, kdy už budu moct jít do práce. Vydělávat peníze. Krupicová kaše dochází a nemusím zacházet zas tak daleko, abych se o tom přesvědčila. Strach o budoucnost lidstva a strach o sebe jdou přeci jen občas ruku v ruce.

Gram času, zn. spěchá
Predikce. Někteří jsou za ni dokonce placení. Ovšem na jaro 2020 jaksi nevyšla. Co teď? Hrozí předpovídání budoucnosti zánik? Kdepak, možná v budoucnosti. Nyní však s úlevným oddychem tvrdím, že prognostici stále mají co dělat, dokonce až moc, ale je spíš na náhodě, jestli se jejich předpoklady splní, nebo ne. Vezměme si z jejich neschopnosti správně předpovědět několik následujících měsíců ponaučení, a nechme život. Jak říká Jarda Dušek, „nech dítě skočit, když chce“. No a tak nějak se životem, bych radila. V mnoha filozofických konceptech se setkáváme s kritikou neúnavného lidského analyzování a diferencování jsoucen. Dejme prostor citu, intuici! Rozum není vším, ani budoucnost ne, ať ta vzdálená fantastická, nebo ta blízká, naopak může být ničím. Pro někoho to není zrovna snadno přijatelná rada, zvlášť pokud je uzamčen ve škatulce „racionální typ“ (z Jungových charakteristik snad nelze uniknout ani ve snu). Nicméně jako svobodní lidé se můžeme pokoušet vystrčit z takové škatulky alespoň palec a občas se prostě rozhodnout zcela plynule, jít do věcí takříkajíc po hlavě. S velkou pravděpodobností zjistíme, že je to dost fajn.

Nabízím ke zvážení, jestli budoucnost není prostě jen dalším z našich konstruktů, násilně odtrženým od všeho ostatního, zabaleným do krabice a potištěný razítkem „pozor, křehké“. Všepreparující aparát prostě jede jako drak. Minulost, přítomnost a budou­cnost jsou jedním, řečeno s Henri Bergsonem, francouzskou myslitelskou celebritou své doby. Podle něj se v sobě navzájem obsahují a odpovědnost za jejich oddělení nese moderní společností protežovaný rozum. Čas jsme si přizpůsobili k praktickým účelům, pěkně rozčlenili a propočítali. Ano, čas je počitatelný a taky jsou to peníze. Kolik tedy stojí minuta? A nemáte balíčky po kilogramech za výhodnou cenu? Gram času, zn. spěchá. Navrhuji zbavit se strachu z budoucnosti tím, že se zbavíme (vykonstruované a zavakuované) budoucnosti samé. Nechme ji už žít, být, kým je, lidská moc na ni stejně nestačí. Vezměme to jaksi odspoda, od podlahy a snad i polopatě a společně s radostným elánem v hlase opakujme: „Vesmír to zařídí za nás!“ Možná.

text: Tereza Vydrová