Chápání veřejného prostoru se liší člověk od člověka. Zeptala jsem se několika osobností, jak to vidí a vnímají oni. Úhel pohledu zaměřuji konkrétně na pouliční kulturní dění.

Člověk by řekl, že veřejný prostor je neomezený. Stejně jako svoboda. Svoboda slova, projevu a pohybu. Chyba lávky – veřejný prostor má svoje mantinely. Ale proč si takové bariéry stavíme? Jsme totiž posedlí kontrolou. Ve jménu morálky a slušných mravů.

Veřejný prostor je docela zprofanované téma. Politici se ohání „veřejným prostorem“ před volbami, občanská sdružení pořádají přednášky a diskuze, aktivisté realizují kreativní akce a snaží se upozornit na palčivá témata. Definic je mnoho. Ale umíme odpovědět na otázku, jestli je dostatečně velký náš veřejný prostor? Kde začíná a kde končí? Co se do něj ještě vejde a co už ne? Legální umění ve veřejném prostoru se pomalu zužuje pouze na komerční zakázky. Sledujeme prostě už jen to nebo ono vítězství zájmových skupin. Ano, díky za Kafku za Quadriem, díky za sochy Maxima Velčovského v Quadriu. Pořád je to ale jen odpustek za to, že tam měl být místo Quadria park a v něm neomezený normální život k nadechnutí a k uvolnění.

Od otevřeného k zavřenému
Divadlo od svého vzniku patřilo jen a pouze do veřejného prostoru. Hrálo se všude, i na schodech do kostela. Pak pozvolna přestalo být pro všechny a začalo se odehrávat v soukromých sídlech, ještě později v budovách, sice veřejných, ale už za podmínek ne pro každého dostupných. Postupem času pouličních představení ubývalo… až jsme se dostali do fáze, kdy na hraní na ulici potřebujeme povolení. Ve veřejném prostoru pak sneseme hlavně takové akce, které slouží „veřejnému zájmu“. A jsou pod kontrolou někoho z vrchu. Festivaly, průvody, slavnosti, oslavy ještě ano. Site-specific, street art, Kontejnery možná, záleží na okolnostech. Bezdomovci, squatting, busking ne.

Jaký chceme veřejný prostor? Už Charta 77 požadovala svobodu projevu. Ale zatím jsme se k tomu dostali jen částečně (zatímco ruka trhu dostala volnost takřka absolutní). Z veřejného prostoru jsme se dostali mezi čtyři stěny. Ze čtyř stěn nás to pozvolna vytlačuje do virtuální reality. Kam vede cesta dál? Do vnitřní emigrace?


Co si první vybavíte, když se řekne „kultura na ulici“?

David Kříž, operní režisér:
Kultura v ulicích je příjemné osvěžení běžného ruchu. Mám rád hlavně pouliční hudebníky. Když slyším živou hudbu, i když jsem třeba unaven po práci, často se mi hned zvedne nálada.






Kateřina H. Hanzlíková, tanečnice:
Hudebníci, co sedávají nebo postávají na ulici, pouliční divadlo a pak samozřejmě taneční akce, co pořádáme v rámci Mezinárodního dne tance. Mám to ráda, je to vždy příjemné oživení. Do města na ulici patří kultura a rozhodně by jí mohlo být víc.




Martin Illek, autor logické hry Numerus:
Vybaví se mi jak pozitivní, tak hodně negativní věci. Z těch negativních je to přístup k buskingu ze strany měst, kdy je buď úplně zakázán, nebo významně omezen. Přičemž si málokdo z primátorů uvědomuje, že busking tvoří tresť nálady ulice a vytváří jedinečnou atmosféru. Jen s ním se můžeme aspoň trochu přiblížit velkým evropským metropolím. Převládá tu stále komunistické myšlení typu: „Přece jim nedovolíme, aby si mohli na ulici vydělat peníze. Jen ať pěkně zapadnou do systému, tihle bohémové by chtěli pořád něco narušovat…“ A to je pěkně nechutný, že smrad komunismu nevyčpěl ani po 25 letech od revoluce. Z těch pozitivních věcí je to samotná produkce umělců, která jde od vysoce artových záležitostí po hodně komerční vystoupení, ale i ty dokážou pořádně oživit ulici.

Tomáš Vtípil, hudebník:
Vzhledem k tomu, že mám docela zkušenosti s pouličním hraním, logicky si nejprve vybavím sebe sama, kterak stojím na nějaké tuzemské nebo evropské ulici a hraju. V Curychu nás jednou s Urbandem sebrali policajti, velkej zásah včetně dvou antonů proti třem buskerům. Nakonec se z toho vyvinula taková legrační historka, ve které byli za blbce muži zákona, ale v tu chvíli to pochopitelně bylo nepříjemné. Naopak co se týče vstřícnosti, myslím, že se to liší město od města i v rámci jedné země.

Martin Mejstřík, koňák, bývalý politik:
Loutkový divadlo s živáky!








Kateřina Sidonová, malířka:
Jako první se mi vybaví pouliční muzikanti, vybaví se mi fotka Vlasty Třešňáka na Karlově mostě z konce šedesátých let. Pak mimové v Heidelbergu. Pouliční umění se mi moc líbí, myslím, že je to oživení života ve městě. Zastavení v každodenním shonu. Chvíle, kdy člověk vnímá něco jiného než starosti, práci, peníze. Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že bych chtěla na ulici zpívat a hrát na kytaru, ale to tady tehdy nebylo možné. Tak jsem si to zkusila na ulici v Německu a vydělala jsem si asi dvacet marek. Ty jsme pak šli propít s lidmi, se kterými jsem se díky tomu mému hraní seznámila. Bylo to báječné, měla jsem pocit velké svobody. Vážím si lidí, kteří jsou takhle svobodní a stačí jim k životu málo toho materiálního.

Vojtěch Bárta, principál Chemického divadla:
Bohužel se mi v první řadě vybaví společenské předsudky a z nich plynoucí administrativní omezení, příkazy a zákazy, které berou veřejný prostor lidem a nechávají ho jen těm, kteří si ho nějakým způsobem dokážou koupit. Vybaví se mi vyhláška omezující muzikanty v centru Prahy vydaná minulým vedením magistrátu, která v pražském centru zcela nesmyslně nadržuje uniformnímu produktu kulturní globalizace – „živým sochám“ – na úkor hudebních produkcí a jiných projevů pouličního umění. Vybaví se mi, že je v řadě českých měst téměř nemožné dělat pouliční divadlo. A uvědomím si, jak jiným dojmem na mě v tomto ohledu působily třeba berlínské ulice. A nejen ulice – prostory metra, veřejné dopravní prostředky. To všechno jsou místa, ze kterých je u nás živá kultura povětšinou neprávem vytěsňována. Lidem, kteří chtějí něco dělat, je často vnucována role bezdomovců a žebráků uprostřed přísně vymezených zdí.


Pojďme ven a pokračujme ve svých svobodných představách, v rozvíjení vlastní kulturnosti a duševní svobody. Jsme nezávislí. Nechť je veřejný prostor neomezený, dostatečně velký pro všechny a pro všechno. Nechť se fantazii meze nekladou a všechna moc patří imaginaci! ∞