Opisuji si z knih odkazy na další knihy, aby mi neunikla nějaká podstatná informace. Problém je, že na jednu přečtenou knihu připadne v průměru pět až šest dalších. Seznam se logicky plní s větší rychlostí, než s jakou z něj stíhám škrtat. Prokousat se jím nikdy nezvládnu, což je mi naprosto jasné. Přesto mě uklidňuje, že jsem nepromeškal žádnou důležitou informaci a souvislost. Jsme každý něčím posedlý? Je obsese škodlivá, nebo může být naopak něčím přínosná?

Co nemá stín, není reálné. Znám docela dost lidí, kteří jsou fascinovaní temnými stránkami lidské duše, přitahuje je například téma sériových vrahů. Každý jistě chováme (v lepším případě) nějakého démonka (v horším pak pořádnou bestii), kterým se nechlubíme na potkání. Některé démony pečlivě zamykáme do třináctých komnat našich duší. Těm méně šťastným vyrostou do obřích rozměrů a pak potřebují krotitele v podobě psychiatra (klinickou stránku věci ale ponechme v této úvaze stranou).

Hrdina povídky Okvětní plátky ze stejnojmenné knihy G. Nettelové chodil čichat k mísám dámských toalet, až se nakonec takto ujetě zamiloval do neznámé dámy, kterou potom stejným způsobem hledal po kavárnách v okolí. Kde se bere nutkání tak silné, že ovládne téměř celou naši osobnost a celý svět jakoby smrští do jediné souřadnice? To je otázka pro odborníky na lidskou duši – psychology a psychiatry. A ti, stejně jako všichni ostatní odborníci, se neshodnou, mají různé teorie a rozdílná vysvětlení. Takže nezbývá než hledat dál.

Každý má svého tygra
Místo toho, abych si kladl za cíl najít vyčerpávající a nezpochybnitelné vysvětlení posedlosti, se zamyslím nad jejím obecnějším rámcem. To, čím jsme posedlí, se mění s naším věkem. Dítě dokáže měsíce myslet na vytouženou hračku, dokud ji nedostane. Puberťák je zcela pohlcen svojí potřebou někam patřit, najít vlastní identitu. Dospělý například potřebou dosáhnout úspěchu.

Poslední myšlenka mě přivádí k další dimenzi, ve které by bylo možné obsesi sledovat, a sice k rovině historické. Sotva mohl být touhou po materiálním high-tech blahobytu posedlý člověk ve středověku, stejně jako moderní lidé jsou málo náchylní k ulpívání na obavě z božího zatracení.

Zkrátka: démonci se různí podle historické doby, věku, pohlaví a sociálního postavení člověka. Jsou součástí lidské identity a jako naše stíny z nás dělají trojrozměrné bytosti. Někdy jsou roztomilí, někdy otravují naše okolí. Dělají nás jedinečnými, a pokud si, jako Mejla Hlavsa, „hlídáme své šílenství v únosných mezích“, není asi potřeba propadat panice.

Esence posedlosti
Krátkou zmínku si zaslouží fenomén dnešní doby – Facebook. Nutí některé lidi mnohokrát denně kontrolovat vlastní status. Podle jednoho výzkumu patří Češi co do frekvence této aktivity ke světové špičce. Démonek virtuálního života je neoddělitelně spjat s rozvojem moderních technologií. Podobně by se dalo uvažovat např. o mobilních telefonech. Jde o výdobytky moderního světa, které jsme sotva znali před dvaceti lety. Zde se ukazuje, že existuje i masová obsese, která na druhou stranu jedinečnost lidí stírá.

Nabízí se závěr, že obsesi může vyvolávat naprosto cokoli. Otázkou, na kterou by možná někteří rádi znali jednoznačnou odpověď, je, zda nám posedlost škodí či pomáhá. Mozarta démoni doslova sežrali za živa. Bez nich by ale svět nejspíš nepoznal jedny z nejkrásnějších symfonií. Posedlost luxusním konzumem chlapíků z Wall Street na druhou stranu nedávno málem dovedla svět k celosvětovému krachu. To tedy znamená, že jistá obsese, zhoubná pro jedince, může přinášet hodnoty pro společnost. Jiná, pro jedince v určitém smyslu přínosná, může být pro širší celek zkázonosná.

Obsesí by se nakonec mohlo stát i samo její zkoumání. Proto se přidržím moudrého pořekadla, že v nejlepším se má přestat. Ony ty nekonečné seznamy knih mi prozatím úplně stačí. ∞