Stále více odvětví našeho života se řídí heslem „rychle a výkonně“. Bohužel tu platí to samé jako u jídla z McDonaldu – sice rychle, ale nevýživně.

Nabídka vs. poptávka
S nástupem internetu se zdroj informací stal snadno dosažitelným. Dnes máme možnost sledovat jednotlivá dění z nepřeberného množství úhlů. Pomocí jediného kliku se můžeme dozvědět, co si o určité skutečnosti myslí politici v Americe a zemědělci v Asii. Tato kouzelná studna však přináší i mnohé problémy. První z nich plyne z nedostatečné výchovy ve školách. Jsme stále podrobováni stejnému způsobu výuky jako naše babičky a maminky. Netvrdím, že není potřeba základních znalostí, jež si člověk bude stále nosit s sebou – a tím myslím v mozku, ne v telefonu. Chybí však konstruktivní snaha naučit žáky a studenty, jak a kde se informace vyhledávají, na jaké zdroje je možné se bez obav spolehnout, které jsou naopak nehodnověrné a hlavně vypěstovat návyk informace si ověřovat.

Když odhlédnu od zcela nevhodných citací z české Wikipedie, které se rozmnožily v pracích studentů vysokých škol, hlavním problémem zůstává přejímání zpráv z jediného zdroje jako pravdivých a neomylných. Máme stále pocit, že co se napíše v Respektu či jiném seriózním periodiku, nepotřebuje dalšího zkoumání. Je nutné si však uvědomit, že pokaždé se jedná o osobní zpověď novináře, do níž se promítají jeho životní postoje a názory. Navíc jsou jednotlivá periodika či televizní společnosti řízeny různými skupinami lidí, které jsou napojené na politické a ekonomické špičky. Výborným příkladem je rivalita mezi Ruskem a Amerikou. V českých médiích se Ruská federace objevuje jako otesánek, jenž chce pozřít co nejvíce států. Amerika je většinou vykreslena v pozitivním světle a její vojenské zájmy v Evropě se prezentují jako snaha ochránit celý svět. Když však nahlédnete do ruských médií, v roli otesánka se zjeví USA. Je jasné, že jsou oba názory přehnané a pravda bude někde mezi. Možná jsem vzhledem k české nedůvěře k Rusku zvolila špatný příklad. Jistě bychom ale našli obdobné příklady po celém světě.

Hlavně pikantně
Pokaždé, když si zapnu večerní zprávy, mám pocit, že se svět rozpadá – nestabilní česká politika, zhroucený trh na Islandu, povodně v Austrálii, zemětřesení v Indonésii. Ze všech stran se na nás valí informace o zbídačených zemích a z fotografií se na nás dívají africké děti s nafouknutými břichy. Jednou stranou mince je tlak vyvíjený na lidskou psychiku, která se pod náporem informací a mnoha dalších faktorů láme. Důkazem budiž každému jeho okolí. Na straně druhé stojí otázka po důvodu, proč jsou všechny zprávy plné lidského utrpení a bezmoci. Prvním argumentem je, že je svět opravdu plný lidského neštěstí. Nabízí se však otázka: „Je všechno opravdu tak otřesné?“ Před televizními obrazovkami si zoufáme, jací jsou to chudáci, že musí žít v uprchlických táborech, tvořených novými neprotékajícími stany, a kde mají celodenní přístup k pitné vodě. Lidé mají ve zvyku vše vztahovat na sebe a porovnávat situace druhých se svým stavem. Z toho důvodu se nám podmínky v táborech jeví jako hrůzostrašné. Jenže zapomínáme, že ti lidé, kterých my tolik litujeme, žili ve zcela odlišných podmínkách, než v jakých se nacházíme my. Proto, ač to bude znít krutě, je dost možné, že jsou pro ně tábory požehnáním z nebes, jelikož nové stany jsou pohodlnější než obydlí postavená z vlněného plechu a odpadků.

Pamatujete si na ptačí chřipku? Ta tu byla ještě před loňskou prasečí. Vzpomínám si na všeobecnou paniku, zda to vše nakonec neskončí vymřením půlky lidstva. Informace o blížící se frontě sledovala s napětím nejedna domácnost. Za půl roku se však záhadná nemoc vypařila z médií, a tudíž i z lidských životů. Při pohledu na statistiky WHO zjistíme, že jen za minulý rok umřelo 24 lidí na virus H5N1. V porovnání s rokem 2006, kdy nemoc vedla k 79 úmrtím, je zřejmé, že je chřipka na ústupu. Jenže my máme pocit, že je hrozba již za námi, protože se o ní nemluví. Slyšeli jste však někdy tyto závěry z prostředků masové komunikace?

Lidský mozek je uzpůsoben tak, že se snaží vytěsnit negativní vzpomínky. Ale v době sledování médií je naprogramován na neustálý přísun informací, tudíž se ani nesnaží nějaké poznatky uchovat, protože když to bude aktuální, zítra se to dozví zas. Nikoho nechci navádět k silné nedůvěře vůči médiím, či dokonce skoncováním se sledováním dění ve světě. Tímto článkem jsem chtěla poukázat na fakt, že svět není tak černobílý, jak nám ho prostředky masové komunikace předkládají. Proto je potřeba informace kriticky hodnotit a hledat důvody, proč je v daném médiu napsána zrovna tato zpráva, a nikoli jiná.