Miluju léto. Je to období, ve kterém lze nejvíc prožít svobodu. Všechno potřebný můžeš zredukovat do jednoho batohu. Kartáček na zuby a platební karta by se vešla i do kapsy. Člověk zjistí, že toho doopravdy vlastně moc nepotřebuje. Že vše ostatní je komfort a nadstavba. Ale mít to je fajn.

Ptáš se, kde to pořád jsem, kam stále mizím. Třídím sebe a vyhazuju podoby, kterými už nejsem. Poutník, beatník, hipster – jakkoli mě potřebuješ zařadit, abys lépe pochopil, můžeš. Možná o mě máš dokonce strach, abych se neztratila. Ztrácím se, boj se. Ale dělám to vědomě. Ztrácím se, abych se mohla znovu najít. Nechávám se rozpustit ve slunečních paprscích, spálit na dřeň. Bolí to. Vypařuju se. Kráčím krajinou a je jedno, jestli to je ta městská nebo přírodní. Každý krok je odkrýváním částečky z celku. Nalézáním pravdy. Neumím ji přejímat. Nevěřila bych jí. Musím ji vyšlapat svýma nohama. Vyležet na zádech. A prsty zaznamenat. Je to bolestná, často osamělá a solitérní cesta. Vždy nastane chvíle, kdy si říkám, jestli by mi nebylo líp někde v parku na pikniku, kde by se povídalo o stokrát slyšených věcech, jedly by se k tomu cupcakes a pilo matéčko nebo domácí okurková limonáda a všichni by se smáli. Vybírám si, s kým budu trávit svůj čas. Vážím si ho a nechci mít pocit, že s ním nakládám nepokorně. Není ho moc ani málo. Je ho úměrně pro ty důležité věci. Množství energie má taky určitý objem. Buď ji vypiješ večer u vína, anebo ji navždy zhmotníš skrze něco, co díky ní vytvoříš. Už nyní jsme součástí historie. Konejme tak, abychom se za ni nemuseli stydět.

Začalo se stmívat. Mezi dnem a nocí, kdy se láme světlo. Je ještě vidět, ale temnější odstíny už doplňuje teplá žlutá barva pouličního osvětlení. Tenhle mezičas je mi nejbližší. Den se ztišuje, zraje a chutná po klidu. Seděli jsme na lavičce a pozorovali těch pár okamžiků mizejících ve tmě. Dlouho ses bál o svoji svobodu. Nechtěl jsi k sobě nikoho pustit. Držel jsi sám sebe v izolaci od pravého prožívání blízkosti a sdílení, od lásky. Sám sebe jsi zavřel do klece. Už takhle dál nechceš pokračovat. Víš, že nemusíš. Svoboda netkví v tom být sám. Svobodný se musíš cítit v sobě. Když budeš vědět, kdo jsi, nebudeš se bát mít vedle sebe někoho dalšího. Budeš vedle něj naopak růst.

Počítám na prstech svých rukou, jak dlouho se známe. Dvě mi k tomu nestačí. A ani nevím, jestli je ta délka dlouhá nebo delší. Je to vlastně docela jedno. Tenhle čas je už skoro uchopitelný, ale přesto není vidět. Teď ho přihrávám k tobě. Čekám, kdy ten míček chytneš do svých rukou. Trvá ti to, ale dávám ti tolik prostoru, kolik potřebuješ. Myslela jsem, že se mnou nechceš hrát, protože mám špatnou délku vlasů nebo nesprávnou barvu očí. Zasekla jsem se na druhotných věcech. Vyčerpalo mě to. Nezařaditelnost sebe v sobě. Vzdálila jsem se od sebe natolik, až jsem se ztratila. Ale musela jsem, abych se zase našla. Máš mě tady zpátky. Starou nově. Ale vnucovat se ti nebudu. Ty se musíš přestat bát a vědět, co chceš. Tápeš pořád jak malej kluk. Místo odpovědi zhasneš a řekneš dobrou noc. Nevím, co jsi prožil. Je to nepřenositelné a osobní. Každý jsme si vypili svůj hořkosladký nápoj. Už přijmi svůj život se vším bolestným, co se v něm stalo. Teprve pak budeš moct překročit hranice minulosti a žít v přítomnosti. V kráse týhle chvíle. Sdílená chutná líp.

Neumíme sdílet emoce. Navykli jsme si je měnit na smajlíky a pořizujeme si selfie tyče, abychom mohli udělat ještě lepší fotky svojí izolovanosti a osamělosti. A u toho se spokojeně usmíváme. Úsměv 21. století. Technologie nás odlidšťují, zrychlují náš čas a my se v něm ztrácíme. Ani ty už mi neumíš říct, že mě máš rád. Možná tak pošleš srdíčko v esemesce. Jako by nám bylo patnáct. Mluvíme obrázkama, protože slov se ve skutečnosti bojíme. Víš co? Miluju tě. Bezpodmínečně. Píšu ti to. Mimochodem, dochází ti, co jsem ti právě sdělila? ∞