Chceme stálost. Možná proto, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Toužíme však po plodech, které neexistují. Jejich barvy se lesknou v rozličných tónech, po jejich záhybech tajemně klouže světlo a vlní se na povrchu, rozevírají překvapující a pokaždé lahodné polohy chuti. A existují pouze v naší mysli.

Život se skládá z jedné kontinuální činnosti –, předstíráme, že někým, něčím jsme. Hrajeme si na identitu. Pro život, jaký jako obyvatelé západní společnosti vedeme, je tato náplň nevyhnutelná a nezbytná a pro psychické zdraví rovněž. Pokud by tomu tak nebylo, měli bychom na práci neustálou sebereflexi toho, čím se stáváme. Takhle se můžeme zařadit do určité kategorie a nemuset nad ní nepřetržitě uvažovat, stačí si ji uvědomit a dále se v ní nerýpat. Přijmout ji jako konstantní. Možná jen toužíme vždy být něčím, utrhnout si svůj status, nazvat se, schovat do dlaně soubor vlastností a vymačkat z nich šťávu, jíž se necháme pokřtít. Její kapky však zasychají a získávají jiné skupenství.

Identita jako vypořádání se s vinou za vlastní existenci
Možná se s něčím/někým identifikujeme, abychom validovali vlastní touhy po tom, kým nebo čím se chceme stát. Nebo abychom se mohli nenávidět. Možná prahnutí po tom, něčím být, tak vyvstává z masochistické tendence. Snad je identita nutná pro smysl existence, snažíme se získat vždy jinou, než kterou si přisuzujeme, posunout se dál, být víc cool, být bohatší, štíhlejší, společensky hodnotnější. Tato motivace, která se odvíjí ze sebenenávisti, zajišťuje jistý typ klidu; máme pocit, že někam spějeme, jen se nesmíme transformovat příliš.

Je touha po zlepšování se, evoluci, člověku vlastní, vychází z něj samotného? Nebo pramení z očekávání ostatních, ať už se vůči nim vymezuje, nebo je následuje? Existuje vůbec něco, co plyne z bytosti samotné, nebo vše vyvěrá z potenciality odsouzení, kterou si v sobě neseme, jež ale vyklíčila z „mysli“ okolí, na němž jsme závislí? Lze vůbec mluvit o individualitě, nebo je náš proudící pohyb jen součástí pohybu lidské i mimolidské masy?

Nasáčkováni ve skladu uměleckých institucí
Žádaný je muž, který ví, co chce. Hledá se žena, která ví, co chce. Vyspělost. Vědomí vlastní pozice. Konzervujeme se do plechovky jako sardinky. Ta lehkost pramenící z bytí je v nehybnosti, kterou nabýváme vtěsnáním se do krabice, abychom mohli myslet mimo ni. Outside of the box. Domníváme se, že jsme v bezpečí, že jsme naše těla uzamkli v muzejních vitrínách, že jsme si natolik jisti vlastní identitou, že s ní nepohne ani smítko prachu, protože ulpívá na skle, které nás dělí od proudícího vzduchu.

Už si ale nepřipouštíme, že ta socha v separované prostoře je pouhý obraz nás, je zkamenělinou, která vložením mezi další fosilie získává nový význam, že s každým pohledem na ni bude jiná. Jsme otroky vlastní prezentace, ale ještě spíš otroky interpretace ostatních, kterou nelze nijak ovlivnit. A tento náš obraz sevřený mezi zdmi z tvrzeného skla je zároveň zmraženým momentem jako při zatčení médiem fotografie. Jako při uloupení kusu masa a vystavení jeho statičnosti, do které každý projektuje příběh. Na které nikdo nenechá vlas suchý. Zdá se, že fotografie v sobě mísí dvě protichůdné polohy: zaprvé dezinterpretaci reality tím, že ji redukuje na nepřirozeně polapený mžik (který ze své podstaty zachycení zastavení vzdoruje), jenž se v zajetí mění a stává se něčím jiným, a zadruhé nahuštění obsahů, které stojí za vizualitou, nebo jež se v ní zpřítomňují. To, kým jsme, probíhá v podobné rozporuplnosti.

Kafka zde prostě musí zaznít
Gruzínský umělec Shalva Nikvashvili ve svých performancích a kostýmech narušuje kategorie lidských těl a kritizuje nároky, kterým je podrobováno především tělo ženy. Prochází se po ulicích v kostýmu připomínajícím ženskou kůži: s těhotenským břichem, červeným krajkovým spodním prádlem, v lodičkách a s hrůzu nahánějící maskou pokřiveného mrtvolného obličeje tvořeného hrubě zkonstruovanými lidskými rysy, který má ale k lidské tváři daleko. Tělo, které nikam nezapadá, nesplňuje normu. Odvracíme se od něj, trestáme jej. Ve skutečnost do oněch muzeálních skříněk musíme pasovat, vyžaduje se to po nás. Pokud někdo předepsanému pravidlu vzdoruje, bude i „ve svobodné demokratické společnosti“ sociálně popraven.

Nesmíme se měnit, fluidnost je tabu. Máme najednou příliš nohou, krovky a nedokážeme se dostat včas do stávající práce. Ti, co z vitrín vylézají, působí najednou jako zombie, a tak nezbývá, než je označit zájmenem „to“. To může být symbolem ponížení na méně-než-lidské (což je chápáno negativně – nechovejme se přece jako zvířata), nebo symbolem emancipace od binarity. Flexibilní rozmanitost a proměnlivost v čase jsou však v každém případě zradou tradice. A tradice je základem naší spořádané společnosti.