Houpu se a jsem slepá. Jdu a vidím bez očí. To, co jsem chtěla, aby bylo jistotou, se vybarvilo a dalo mi tisíce možností. Proměnilo se vše kolem a já se musím měnit s tím. Co se nepoddá, to totiž spadne ze stromu.

Jako první slyším šumění větru. Ševelí mi v uších, ale jeho slovům nerozumím. Jsou v jiném jazyce. Když neodpovídám, začne si hrát s vlnami v mých vlasech. Buch, buch. Ve spáncích mi duní krev silou mořských vln. Buch, buch. Slyším ji téct, cítím ji téct. Mé oči unavené od věčné šedi se pokoušejí přivyknout světlu, a tak mrkám a kloním hlavu. Vůbec to nepomáhá, ba naopak. Proč ale? Proč je dole tolik světla a nahoře žádné?

Když procházíte klidnou boční uličkou lemovanou starými domy, všimnete si, že lidé okolo vás hledí dolů. Dívají se do telefonů, dávají pozor, kam šlapou, nebo nechtějí namáhat krční páteř a nechávají hlavu plnou starostí prostě skloněnou. Kdo ovšem hledí vzhůru? Několik dětí a turisté, kteří si se zaujetím prohlížej – či spíše fotí – vše, co vidí. A tak si jeden turista, cizinec, může několik minut prohlížet fasádu starého domu, obdivovat reliéfy, klenby a okna střežící chrliče, a tím věnovat tomu krásnému domu, kolem kterého jste prošli při cestě do práce snad tisíckrát, mnohem více zájmu a obdivu než vy za celý svůj život.

Oči jsou vždy hlasitější
Slyším, jak se kvílícímu větru poddává starý strom a ohýbá v jeho směru své větve. Zvláštní… Kdybych měla otevřené oči a mohla se dívat, asi bych si těch pohybů ani nevšimla. Oči jsou vždy hlasitější. Smířím se s tím a zhluboka se nadechnu – cítím prach cest a kvetoucí letničky. Určitě cítím i vůni vody z řeky, i když by měla být příliš daleko. Aspoň ještě před chvílí byla. Na ten popud ji v myšlenkách slyším pěnit a šumět a vykreslím si ji pod zavřenými víčky. Teď už určitě daleko není. Ta představa mi osvěžila bolavý zrak. Už se mohu podívat.

Život před vás pokládá události jednu za druhou a zdánlivě je proplétá v naprostý chaos. Nikdy nevíte, co se záhy stane, a proto je vše pokaždé nové. Každý další šálek kávy, každý další krok. I když zrovna snídáte ve své oblíbené kavárně, jídlo, které jíte pokaždé, je nyní nové. Jaké je ještě? Jak vypadá, jak voní a jaký vydává zvuk? A co je za ním schované? Co všechno se muselo stát, abyste nad ním mohli takto dumat? Musely být zasety ovocné stromy a poté je kdosi léta zaléval. Musela se postavit pekárna, v níž se váš oblíbený kousek pečiva upekl vůbec poprvé. Poutníci potom tento recept roznesli do celého světa, až se nakonec jeden malý živnostník rozhodl otevřít podnik, v němž nyní sedíte, a prodávat právě tento váš oblíbený kousek pečiva, pro který se pravidelně vracíte. Dívat se neznamená vidět. Přikyvovat neznamená chápat. A proto je třeba se ptát, možná až příliš heideggerovsky: „Vidím vůbec?“

Houpeme se všichni
Barvy jsou barvitější a tma tmavší. V jediném lístku je snad tisíc odstínů a ty se navíc mění, jak po nich přebíhá světlo slunce. Samou radostí z oživlých barev se zhoupnu, abych na ten lístek dosáhla. Chci si jej nechat. Je příliš daleko! Nemohu jej utrhnout, bude tam muset zůstat. Jenomže co teď, když už se houpu? Houpu se, až se kolébání přesouvá na větev a do celého stromu a ještě dál. Houpeme se všichni spolu, tam a zase zpátky. Představím si, jak bych se na sebe asi dívala z povzdálí, co bych si myslela, a při té představě se musím začít smát. Podívám se nahoru a vidím dno. Podívám se dolů a shlížím na oblohu. Jsem vzhůru nohama já, anebo svět je hlavou dolů? Nevím, jestli mám pravdu jako ta houpající se, nebo jako ta nezúčastněně přihlížející. Vím jenom, že obě pravdu mít nemůžeme – nahoře totiž není dole. Motá se mi hlava a nohy se třesou. Radši seskočím, abych se nemusela svalit.

Někdy si můžete myslet, že víte, jak něco vypadá a můžete se mýlit. Jindy jste přesvědčeni, že se musíte mýlit, a přitom máte pravdu. No a někdy se okamžiky událostí tolik zamotají, že mýlíte-li se či ne, prostě nedokážete určit. Je vlastně důležité mít pravdu? Nestačí někdy pouze věci naslouchat a nechat ji, aby se sama ukázala ve světle, v jakém chtěla? Jedna věc tak může vypadat nějak, a když se na ni chvíli díváte, změní se. Někdy se změní už jenom proto, že se na ni díváte. Potom zmizí a vám nezůstane jinak, než ve vzpomínce. Je proto ale věc méně pravdivá?

Chůze se zdá prazvláštní
Dopad byl tvrdý, ale to bývají přistání často. Nohy stojí pevně, nebo aspoň tak pevně, aby vůbec stály. Podívám se nahoru, jako bych na sebe před chvílí koukala dolů, a přemýšlím, proč vlastně. Proč ne? Pousměji se a nechám to za sebou, vykročím. Další a další krok mě pomalu odnese pořádně daleko. Zpátky, odkud jsem přišla. Myšlenky ale stále zůstávají viset na stromě, daleko ode mě a houpou se ve větru jedna za druhou. A něco tak přirozeného, jako chůze, se nyní zdá prazvláštní.

text: Denisa Ulrichová