Guilty pleasure neboli tajná slast. Požitek, kterého si užíváme plnými doušky, ale styděli bychom se jej přiznat. Nechme stranou sexuální praktiky a erotické fantazie. I když, někde podprahově je erotika přítomná i v „tajných slastech“, které v podobě kýče obývají mysl i knižní poličku nejednoho intelektuálně založeného jedince.

Proč se občas stydíme za něco, co se nám líbí? Možná proto, že tušíme, že vlákna těch pravých a nefalšovaných „tajných rozkoší“ vedou někam k pubertálnímu snění. Že jsou to zbytky naší vypjaté, romantické, dobrodružné psýchy, kdysi živené pubertálními představami a dnes již zkorigované naším racionálním a dospělým já. Jenže pak se objeví kýč jak bič, jenž tohle naše slabé místo znova rozezní.

Za našich mladejch let bejval svět jako květ
Jistě jste si toho někdy všimli. Ve společnosti, kde se zábava posunula do brzkých ranních hodin a v krvi už proudí pár promile alkoholu, z jukeboxu začínají znít hity Michala Davida, Teamu, Elánu či Dalibora Jandy. Internacionální typy pak zaloví v paměti, kdy jako malí sedávali u Esa a Tereza Pergnerová jim s pozdravem čágo bélo šílenci servírovala to nejlepší ze soudobé vlny komerčního eurodance. Čím bizarnější, tím lepší – a s odstupem času už se můžeme bavit, která ze Spice Girls byla nejvíc sexy nebo jaký nádherný doják byl videoklip k singlu Always od Jona Bon Joviho. Ne nadarmo přicházejí retro-vlny jako ozvěny skutečnosti, že mladiství posluchači původních songů dospějí a zjistí, že dospělost není „taková sranda jak si představovali“, a tak se do svých nejlepších let, kdy to všecko stálo ještě za to, znovu vrací.

„Nádhera z dob, kdy ještě nebylo kýčem a hříchem dělat smutný a romantický písničky… proč už nikdo dnes nezpívá o lásce?“ píše jedna uživatelka serveru Youtube pod písní Láska, necestuj tým vlakom. Dojemné a úsměvné vyznání – ale i ti, co mají nadhled a vědí, že sklon idealizovat si minulost nemá co do činění se skutečnými hodnotami, se občas zasní, zavzpomínají a svým idolům z mládí jsou schopni odpustit to, co by současným hudebníkům v jejich očích prošlo jen stěží. Po pár panácích může křepčit na píseň Michala Davida Pijeme kolu i ten, komu z kapsy kabátu čouhá kniha Egona Bondyho.

Má to možná něco společného s dětskými říkadly, kdy nejde o význam slov, ale jen o jejich rytmické seskupení. A tak je snadné propadnout prvoplánovému žvatlání a … heja heja, heja heja, mít chuť se zas bláznivě smát.

Ach, José Fernando!
V každé slušné společnosti všichni svorně tvrdí, že na přihlouplé seriály se nedívají, a když náhodou ano, tak je používají čistě jako kulisu k večeři nebo k žehlení. Kde se tedy berou ty davy diváků, které usedají k obrazovce s nervy napjatými k prasknutí a sledují, jak se vyvine vztah paní doktorky s novým milencem, jestli velkostatkáři Juanu Rodriguezovi přišla manželka na jeho nevěru se služkou a jestli se už fence paní Novákovic z Ulice narodila štěňátka. Co na tom, že dialogy tahají za uši a s realitou mají tyto filmařské výplody společného asi tolik, kolik prsa Hanky Mašlíkové (ano, to je ta, jejíž eskapády nás na Super.cz „fakt nezajímají ani trochu“) mají společného s přírodou.

„Přemýšlím v práci, tak relaxuji u těchto blbostí“, říká spousta vytížených žen – psycholožek, učitelek, lékařek. Něco na té potřebě vyvážit duševní vypětí brakem je. Na chvíli se zasnít a nechat problémy řešit jednorozměrné seriálové postavy.

Raději jsem neměla ten román…
Vzplanout platonickou láskou k některé ze známých osobností zdá se být pošetilé, vždyť šance takové Jarušky z Horní Dolní, že obdrží políbení od Brada Pitta je asi stejně reálná jako představa, že z českých ulic jednou pro vždy vymizí kombinace ponožek a sandálů. Avšak propadnout vášni ke zcela vymyšlené postavě, to už chce o několik tříd rafinovanější fantazii a něco jako duševní masochismus. Vždyť cíl takové touhy není nikde jinde než „v knihách (a ve filmech) nebo dívčím snění“, řečeno s textem známé písně.

Přesto taková erupce citu není nijak neobvyklá. Nevěříte? Zkuste nahlédnout do několika fanouškovských webů populárních seriálů. Anebo si zadejte do Google jména jako Gregory House, Aragorn či Sheldon Cooper. Nebo se zeptejte maminky či tety, jestli milovaly Vinnetoua nebo Old Shatterhanda.

Zbožňujeme rytíře bez bázně a hany, udatné bojovníky, tajemné a neproniknutelné agenty, postavy z fiktivních světů. Někdy nám stačí vlastní fantazie při četbě, častokrát však spolu s filmovým zpracováním přichází třeskutá a „smrtící“ kombinace charakteru postavy a šarmu herce. V takovém případě nám třeba ani nedojde, že v reálném životě bychom se člověku, nad jehož filmovým ztvárněním zatajujeme dech, radši vyhnuli obloukem. Co třeba postava profesora Snapea, jenž je v knihách o Harry Potterovi vykreslen jako podivín s mastnými vlasy a věčně kyselým úšklebkem. Po filmovém „vtělení“ do Alana Rickmanna ale vyvolává nekontrolovatelné „och“ a „ach“ u divaček klidně o jednu až dvě generace mladších. Pro pravý „guilty pleasure“ zážitek doporučuji fanouškovská (spíše fanynkovská) videa na Youtube.

Málokdo také pochybuje, že „smart is a new sexy“ poté, co se celosvětově rozšířil seriál The Big Bang Theory. „Nikdo z té čtyřky kluků nemá tolik fanynek jako právě Sheldon. V čem to je? Možná v tom, že jako jediný z nich není zoufalec, ale na rozdíl od ostatních on o ženy nestojí. Takže se na něj divačky od začátku dívají jinak než na ostatní – jako na někoho, kdo je provokuje, protože ho nemohou tak snadno mít,“ vysvětluje jeden Sheldonův obhájce v internetové diskuzi.

Končí pomyslná trojice vybraných „guilty pleasures“. Nezastírám ženský pohled na věc a netvrdím, že jsem vůči podobným lákadlům imunní. Kýč i určitá pošetilost jsou našimi průvodci od nepaměti a kdo si podobné slabosti nepřizná, ten se jimi opájí většinou nejvíce. Nebo se mýlím?