„To zvíře je jako zeď,“ řekl jeden. „Je jako had,“ – tvrdil druhý. Stará historka o slonovi a slepcích anebo dennodenní realita?

Proč jedni považují kulturu za nepostradatelnou součást života a druzí zas jen za zbytečný výdobytek civilizace, který jde přes palubu jako první? Není to věcí vzdělání ani inteligence. I člověk dobře vybavený teoretickými znalostmi může v umění vidět pouhou investici či téma ke zdvořilé konverzaci. Naopak i člověk úplně neznalý kontextu může být uměleckým dílem unesen. Umění se totiž nedá vnímat rozumově, funguje na principu jakési rezonance s lidským nitrem: umělecké dílo mnou musí proniknout a rozeznít, vyvolat ve mně vzpomínku na krajinu, odkud pochází inspirace. Když se odrazí ode dna, vrátí se zpět a vytvoří smyslový a rozumový obraz sebe v mých očích. Nikdy to není jenom to, co vidím v první okamžik – pravé umělecké dílo vybízí ke spoluautorství, společnému dotváření svých obrysů.

Pokud ale nosím brýle utkvělých představ a jasných definicí, nemá umělecký paprsek šanci se do mého nitra dostat. Odrazí se ihned po nárazu do tlusté čočky a s nálepkou poletí do příslušné škatulky. Kde se dají tak „šikovné“ brýle sehnat a proč si je lidí pořizují? Protože jsou nejistí, bojí se, že nemají dost dobrý zrak na to, aby rozpoznali svou cestu. Protože s nimi snadno zapadnou a vůbec jsou poslední dobou „in“. Tvoří je všechny ty více či méně komplikované hotové představy o světě – od odlehčených verzí intelektuálského snobství po silná skla primitivních stereotypů. Ať už je to levný čínský model nebo drahá žádaná značka, společnou funkcí takových brýlí je zabránit mi ve vidění vnitřní strany věcí a zaměřit se jenom na vnější projevy.

Pravidla hry
Soustředěním se na povrch člověk vstupuje do hry orientované pouze na peníze, růst a úspěch. Všechno musí mít svou cenu nebo alespoň přinášet užitek. Takový, který se dá změřit, zvážit a posoudit. Cokoliv, co je neuchopitelné a neměřitelné, se buď přehlíží anebo se opatří odpovídající cenovkou, aby bylo hned a všem jasné, proč je to či ono hodné pohledu. Nejvíc na to doplácí umělci, jejichž dílům byla přiřazena cena až posmrtně.

Nejrozšířenější je představa života jako pomyslné čáry, na které se člověk vyvíjí od nechápavého dítěte ke spokojenému starci. Každý věk pak přináší nutnost prokázat pokrok v podobě příslušných atributů, jako jsou diplomy, kariérní postup, rodinné přírůstky. Neschopnost si něco včas obstarat se vnímá jako osobní selhání. Nejlepší ilustrací jsou klasické třídní srazy, které často sklouzávají k porovnávání výsledků: „já mám dvě děti!“, „já mám bavoráka!“, „jsem ředitel společnosti“, „chudinka, ta se ještě pořád nevdala“, „byl to chytrý kluk, ale jak dopadl“… Probírat příčiny jednotlivých kroků a situace, do kterých se člověk dostává, vyžaduje příliš času a energie. Mnohem jednodušší je odfajfkovat v pomyslném seznamu života dosažené cíle a dospět ke kvapnému závěru, zda je povedený či nikoliv.

Cílem hry je tedy dostat se z bodu A do bodu B nejkratší a nejpřímější možnou cestou, posbírat největší počet odměn. Avšak život a povaha reálného člověka se většinou hodně liší od rozjásaného panáčka Super Maria. Ve snaze dostát požadavkům jsou lidé často nuceni k obětím: většinou přináší na oltář svá bytostná přání a odnáší přikázání o tom, co by si ve skutečnosti přát měli. Chtějí-li dosáhnout nějaké z odměn, musí před každým krokem zvažovat profity: nejít po tom, co je láká, ale za tím, co bude vynášet: studovat to, co uživí, pracovat tam, kde zaplatí, kamarádit s těmi, kteří se budou hodit.

Spokojený člověk má, šťastný člověk vnímá
Pokud člověk toto uvažování přijme za své, může mnohého dosáhnout, a dokonce se cítit spokojen. Čím více ale musel na takové cestě obětovat pro to, aby zaplnil prostor kolem sebe hmatatelnými předměty, tím větší prázdnota se může skrývat uvnitř. Nemusí si ji vůbec uvědomovat ani pociťovat. Je dost dobře možné, že zemře obklopen vnoučaty ve své bytelné posteli jako uznávaný autor bonmotů na téma „jak zbohatnout“. Většinou se ale takoví lidé vyznačují potřebou čím dál tím ostřejších zážitků: akčnějších filmů, rychlejších aut, luxusnějších bytů, exotičtějších zemí…

Ovšem nikdy není pozdě dostat od života šanci se této skořápky zbavit. Takové šance přicházejí v podobě velkých osudových otřesů: bláznivých zamilování, vážných nemocí, náhlé smrti blízkých – čehokoliv, co člověka vytrhne ze zaběhnutého kolotoče a postaví tváří v tvář věčnosti.

Najednou se bytí rozpadne do dvou rovin: v jedné je svět, jak ho tvoří lidé a jejich hry: plní ho nespravedlnost, přetvářka, hierarchie založená na pomíjivých hodnotách jako majetek nebo věk. V druhé se rozprostírá věčnost a svět takový, jaký má být. Svět, ke kterému patří naše hlubinné Já. Takové Já, které se nachází v souladu s vyššími principy, samo o sobě tím vyšším principem jest. Když se pak rozhoduji podle Sebe, jediné „správné“ rozhodnutí je to, které mi přináší radost – ten jemný pocit čiré nevysvětlitelné radosti, který se nedá vyvolat uměle, zevně.

Hodnota ceny
Problém není v majetku nebo penězích, které samy o sobě jsou jen nutnou a přirozenou součástí života, ale v hodnotě, kterou jim člověk přisuzuje. Dům nemusí být symbolem úspěchu a předmětem závisti sousedů, nýbrž místem pro život rodiny. Domov z něj udělá jenom čas, strávený společně. Lidé, kteří se dokázali svých brýlí zbavit, anebo se dokonce vyhnout jejich nasazení, vnímají ve věcech jejich hodnotu. Ostatní jsou sami sebou odsouzení vidět především ceny.

Tento rozdíl ve vnímání formuje dvě poměrně vyhraněné skupiny lidí, mezi nimiž musí neustále docházet ke střetům a principiálním nepochopením při řešení byť sebemenších problémů. Jakoby počítali stejný příklad, ale s odlišnou hodnotou x. Přitom konflikt je to naprosto zbytečný – každý potřebuje něco jíst a každý potřebuje svůj život prožívat a přetvářet. Všichni jsme umělecká díla, která se v tom druhém můžou odrazit a rozeznít. Stačí odložit brýle a rozhlédnout se kolem.