Hledání sama sebe je leitmotivem života v postmoderní společnosti. Se stoupajícím počtem možností míra spokojenosti s vlastním osudem paradoxně nabírá spíše klesavé tendence. Mnozí se ztrácejí v bezbřehé svobodě a uchylují se naopak až k zatvrzelému nacionalismu nebo fundamentalismu. Zaostáváme za světem, který jsme si jako společnost vytvořili?

Běžný člověk v tradiční společnosti neměl moc příležitostí přemítat nad vlastní identitou. Ta mu byla hned od začátku přidělena na základě vnějších faktorů, tj. podle toho, v jaké zemi, sociální vrstvě a, v neposlední řadě, s jakým pohlavím se narodil. Následující profesní a rodinný život se většinou ubíral takto předem stanoveným směrem bez výraznějších výkyvů a byl vlastně naplněním jistých požadavků a očekávání. Pokud jim člověk dostál, mohl na konci života prohlásit, že nežil nadarmo. Přát si něco víc, než co by mu v jeho postavení slušelo, mohl jen blázen, vagabund nebo rebel. Masová frustrace se ventilovala v pohádkových motivech hloupého Honzy nebo Popelky, kteří dokázali prolomit společenskou hierarchii díky svým osobním kvalitám.

Osvícenství, humanismus, všeobecné vzdělání, revoluční rok 1848, urbanizace – to všechno v průběhu 18. a 19. století postupně rozvolňuje a mění společenské normy. Poslední ránu zasazuje první světová válka, během níž se Evropa doslova a přeneseně dává do pohybu a není způsobu, ji zahnat zpátky: režimy se hroutí, územní hranice se překreslují, společenské instituce prochází radikálními změnami. Turbulentní 20. století se svými totalitními režimy, válkami, ideologiemi, ale i neustálým bojem za nejrůznější práva a svobody ústí do naprosto bezprecendentní samostatnosti individua.

Určování vlastního osudu se z někdejšího luxusu proměnilo dnes v podstatě na plošnou povinnost. Člověk je ohromen nevídanou rozmanitostí a naléhavostí neustálého rozhodování: musí si zvolit profesi, práci, místo a způsob bydlení, partnerské fungování, jídlo, styl oblékání, literární a hudební preference, politické zastoupení, dokonce, když na to přijde, i gender. To všechno se s rostoucí dostupností informací rozrůstá nejen o varianty, ale také o kontexty a důsledky, takže jde o tisícovky každodenních voleb, kterými jednotlivec ovlivňuje okolí a zároveň z těch střípků vytváří vlastní identitu.

To je ale nesmírně těžký úkol vyžadující usilovnou práci, vysokou míru sebereflexe a uvědomělosti. Od kdy jsou tyto vlastnosti charakteristikou mas? Nikdy jí nebyly a pravděpodobně ani nikdy nebudou. Člověk tak nějak přirozeně tíhne k pohodlnosti, a proto raději deleguje rozhodování na nejrůznější povolanější autority a nechává se unášet větším či menším proudem. Od toho je tu osvědčená cesta konzumu, modního diktátu, většinových názorů, anebo nejrůznější skupiny „alternativců“. Samozřejmě nikdo z nás neexistuje ve vakuu, není odborníkem na všechno a nemusí pokaždé vynalézat kolo, takže se v mnoha situacích opravdu musí spolehnout na ostatní a do nějaké té poličky zapadnout, ale přinejmenším by měl alespoň vědět, proč se tam ocitl.

V této souvislosti se mluví o vytváření novodobých kmenů, což ale neznamená, že vývoj od kolektivního fungování k individualismu byl zbytečný. Naopak, musel se vyhrotit někdy až k extrémům, aby se v nové zatáčce historické spirály mohl vrátit ke sdružování lidí, tentokrát ale jakožto dobrovolnému seskupování opravdových spřízněnců na základě jejich vnitřních potřeb.

Když máš hlad, nejsi to ty
Úspěšná kariéra je dnes jedním ze základních kamenů sebeúcty. Nejlépe už ve čtrnácti letech musí člověk přesně vědět, kým se chce stát a čím se hodlá živit. A to, pokud zrovna nemá příliš direktivní rodiče, na základě svých momentálních zálib a představ o světě. S určitou nadsázkou se dá říct, že teď máme všichni stejný start. Samozřejmě s ohledem na konexe, korupci a stále přetrvávající diskriminaci v některých oblastech: někdo to má těžší, někdo lehčí. Nicméně v zásadě, pokud o to člověk skutečně stojí, má šanci se probojovat kamkoliv, stát se čímkoliv a dostat se do jakékoliv sféry a výšin. To ale vyžaduje cílevědomost, píli a schopnosti, které samozřejmě má každý odlišné a stále jsou spíše výsadou menšin. Vzniká tak nepříjemná kontradikce mezi teoretickými a praktickými možnostmi a propastný rozdíl mezi ambicemi a realitou v životě většiny obyvatel.

A nejen to. Člověk v postmoderní společnosti je veden k představě, že nezbytně dosáhne nejen materiálního úspěchu, ale dospěje i k naplnění svého osobního štěstí a seberealizace, tedy k ideálům, které se dříve masově řešily přesměrováním nadějí do posmrtného života. Co ale takové naplnění znamená, zatím nikdo přesně nestanovil a paušálně stanovit ani nemůže, protože štěstí je substance veskrze éterická a subjektivní.

Ano, většina lidí nakonec tak či onak vydělává na živobytí a s někým svůj život sdílí, takže výsledek vypadá víceméně u všech stejně – škola, práce, rodina. Zásadní – a místy až nepřekonatelné – rozdíly ale tkví v motivaci a bezprostředních pocitech člověka. Najít a pochopit, co konkrétně tebe činí šťastným, chce čas, odvahu, pokusy a omyly. Někdy to vyžaduje v podstatě prožít hned několik životů, přežít radikální změny a bolestivé konce a vydat se k novým začátkům. A to je zcela přirozené, a pokud je k sobě člověk upřímný, tak občas i přímo nezbytné.

Co by si sousedi pomysleli!
Naše společnost se ale v tomto ohledu chová lehce schizofrenně a pokrytecky: chce, aby člověk dodržoval tradiční modely v netradičních podmínkách, a nadto, aby se u toho cítil šťasten. V době, kdy lidé žijí o několik desítek let déle, stabilní práce na celý život neexistuje, společenské svazky nejsou v takové míře podmíněny finanční a právní (ko)existencí, hranice jsou otevřené a vzdálenosti blízké, se nedá očekávat, že vybraná škola vždy povede k červenému diplomu a diplom k jistému výdělku, povolání bude neustále naplňovat a spolehlivě živit a vztahy trvat věčně.

Není to vždycky příjemné a spousta lidí s povzdechnutím vzpomíná na totalitní doby, kdy přizpůsobivý člověk měl „svý jistý“. Nejistota je výsadou nezávislých a daní za svobodu. Za tu ale vždycky bojovali jednotlivci, kteří nějakým způsobem vybočovali, nesouhlasili, nezapadali. Dokázali masám přinést pouze nezbytnou, avšak vnější stranu svobody – možnosti. Její odvrácenou a přehlíženou stranou je ale zodpovědnost, která vyžaduje aktivní spoluúčast každého jednotlivce.

Paradoxem naší doby je, že tu máme konečně kýženou svobodu a demokracii pro všechny, ale zdaleka ne všichni to dokážou ocenit a unést. Člověk často neví, jak se svou svobodou naložit, a pociťuje ji spíše jako bezprecendentní tíhu zodpovědnosti za vlastní osud. Proto je nesmírně důležité systémově řešit, jak ho na takový úkol připravit již od malička. Česko naléhavě potřebuje revizi anachronického vzdělávacího systému. Systému, který vychází z potřeb nanejvýš poloviny 19. století a stále místo občanů svobodné země vychovává říšské úředníky, jejichž úkolem je přijímat hotové informace, dobře plnit úkoly a málo se ptát.

Výchova k svobodě je ovšem neuvěřitelně choulostivé téma. Ideály se špatně vštěpují násilně, protože to jaksi odporuje podstatě věci. Proto většina pokusů o jejich hromadné prosazování většinou selhává a sklouzává k moralismu, ideologii, až fanatismu. Základem by měla být schopnost efektivně pracovat s informacemi a vysoká míra zdravého samostatného úsudku. Ani matematická pravidla, ani morální normy by se neměly vnucovat jako hotová abstraktní záležitost, ale měly by se předložit žákům na konkrétním živém příkladu k samostatnému posouzení a vyvození obecných zákonitostí.

Středobod
Lidé dnes stále častěji mají komplikovanou rodinnou historii, žijí, vyrůstají a pracují v odlišných místech země i světa, mluví více jazyky, mají pracovní a citové vazby na představitele nejrůznějších kultur, mění své záliby, zaměstnání a přesvědčení. Otázka, kým jsem a s čím se identifikuji, se tak stává naléhavější a odpověď delší a zamotanější.

Svět se propojuje, osudy se rozvětvují, cesty se splétají, lidská duše ale zůstává pořád stejná. Spíše než o vnější identitě by se tak mělo uvažovat o vnitřní integritě – o tom bodě, ve kterém se všechny vrstvy kříží a protínají a který je drží pohromadě odpovědí na otázku: „Proč?“ ∞