Jako bys nebyl ve své kůži. Přemýšlíš, jestli to její podivné praskání neslyší holka, co tě objímá. Kůže, kterou desítky let nosíš na kostech a nedaří se ti smířit s tím, že už to začíná být vidět.

Znáš už se pár jar. Víš, kde máš pihy, jak lehce se ti udělají modřiny. Už i víš, jak schovat to, co bys raději neměl. Tvoje identita ti přirostla k srdci. I když ji chvilkama nesnášíš. Raději by ses převlékl. Stačí udělat pár kroků, projít se v háemku a jsi zase někým jiným. Jak dlouho se ale dá nosit identita postavená na nekvalitním oblečení? Za chvíli se opět protrhneš na kůži a uvidíš ty chloupky, vystupující žíly, jizvu a vyprahlost toužící po hydrataci. Oblečení tě před tebou samým neschová. A dokonce tě ani nezmění v někoho jiného.

Když jsme spolu, zrcadlíme se. Jsme tak přesným odrazem sebe. Podoba, kterou promítáme dovnitř i navenek sebe. Souznění slov obalené do stejných barev. Povrch zkrocený do černé, protože svět uvnitř je tak barevný. Říká se to o lidech, kteří tuhle barvu často nosí. Ale říká se spousta věcí. Třeba si to vše jen takhle vykládám já. Je tolik názorů, jako jejich strůjců. Ty se pak sobě jen více či méně podobají, tak jako i jejich majitelé. Najít tak ty nejpodobnější světy a propojit je. Druhé zrcadlíš rád. Dostaneš kompliment, hned jej vrátíš. Pečlivě nastřádaná zkušenost v dialogu. Necháváš prostor pro vklad vlastních představ o sobě a subjektivních interpretací skutečnosti. Necháváš řeku hezkých slov plynout, nestavíš jí žádné hrazdy. Jsi partnerem, který chce být všech. Oblíbený, žádaný, ale pečlivě si střežící svou třináctou komnatu. Hlídáš si zadní vrátka. Umíš se změnit ve vzduch, když už se ti někde špatně dýchá. Všem blízký, ale přesto osamělý neživý pařez, kterému zbylo už jen mnoho letokruhů. Přes svůj kolotoč zážitků se od toho obrazu, ve kterém ti chybí kmen s větvemi, snažíš vzdálit.

Jednou v kůži, která je všech. Nikdo není cizí. Ani ten nejpodivnější člověk na ulici. Jednota propojená skrze vědomí. Procházíš náměstím, jako by to byl tvůj obývák. Jako by celé město bylo rodinou a svět příbuznými. Pak se tvá kůže stáhne jako v minus dvaceti a nechceš vylézt z té nejmenší místnosti. Raději by ses schoval do nejmenší krabičky a ještě zhasnul tmu. Aby tě nikdo neviděl, nenašel a všichni, tak cizí, tě nechali být. Kdyby se vnitřní rozpoložení dala měnit tak jednoduše jako oblečení, asi bychom vypadali navenek všichni stejně. Cítí se všichni hipstři stejně, když tak všichni vypadají?

Jsme zvyklí sdružovat se s podobnými podobami. Přimknout se k většině. Sjednotit vizuální styl od hlavy až k patě. Nechceme vyčnívat a cítit se odtržení od celku. Cítit se sami. Jako mládě, které už se nemělo narodit. Kdybychom vypadali jinak než ti druzí, nepřijali by nás. Strach a pohodlnost nás vizuálně sjednocuje. A módní trendy zachraňují slabé články evoluce.

Procházela jsem po ulici s růžovou parukou. Najednou mi všichni ti vystajlovaní obyvatelé města přišli směšní. Dokonalí a upjatí. Zavřeli svůj nadhled a výraz do městského úsměvu. Nevřelého a odosobněného. Ve svých odstínech šedi zkoumali, jestli ten bílý kabát s bílými botami opravdu myslím vážně. Když se teď identita přeci nosí v tmavé. ∞