Přítomnost je vybičovaná reflexe minulosti, míra blízkosti reflexe ke svému předmětu, jak moc jsi při tom, intenzita, s jakou reflektuješ, senzitivita, schopnost zvědomovat probíhající děje a ukládat je do kroniky reflektovaného.

Očišťuješ momentální pohled. Vyklízíš v něm místo pro další vjemy. Jsi aktivní filtr, který je nevědomě nakládá dovnitř a vědomě ukládá, navazuje na nit minulosti, užitkuje pro příběh svého života. Ve chvíli, kdy to dělá, se mimo jeho zrak dějí další děje. Musí brát ohled i na ně, aby bylo co ukládat, ale jen na půl. Musí si odpočinout ve funkci skladníka a pracovat taky jako receptor, reflektor, kronikář a koordinovat jejich kooperaci jako centrální zamykání. Precizně cenzurovat, zamezovat stagnaci citlivým stanovováním metod, disciplinovaně motivovat bezelstný zájem a vesmírné smíření pozdním uvědoměním, že vědomí, kterému říkáme přítomnost, je spíš vědomím míjení této přítomnosti, vědomím Pozdě, rychlosti běhu, ve kterém se všechno děje. Rozptýlení se trestá ztrátou sledovaného objektu. Už je za námi, je třeba se od něj co nejrychleji odpoutat, protože další jsou před námi. Vlastně on sám je před námi, jen v jiné reinkarnaci, v jiné kvalitě, jak říká Sartre. Když se zastavíš, zůstaneš sám, mimo, protože to v tobě jede dál. Jedeš dál, jen tvá vůle se zastavila, vzepřela vší té energii, která teď kyne, rudne za oknem soumrak, další noc, odevzdáNí.


„Nejdeš ven?“ napsal jsem jí. „Možná tam přijdu,“ odepsala. Tam znamenalo asi Portál. Stavil jsem se v lázních, jak se ve Zlíně říká plovárně. Do jedné plavčice tam každý den květnatě hustí jiný starý plavčík, rozmáchle u toho gestikuluje, ona úpěnlivě naslouchá a přikyvuje, úplné bílá. Občas se rozesměje, dívám se na ni, ona na mě, poroučím se ke dnu, vybřednu, zůstanu stát v zenu, ve vodě roven všemu, kolem plave úvahář InZlinu. „Co děláš?“ „Úvaháře.“ Úvahář je takový silničář. Cestou Fordem se brutálně rozprší, prší i v Hradišti. Vytáhnu svačinu a poslouchám v rádiu Humoriádu, Luděk Kopřiva dává intelektuálního holiče. Na Portále mám high, sedí tam děcka z redakce gympláckého časopisu Truňk. Ptám se šéfa, jestli tam můžou přispívat jen gympláci. „Ne,“ vstává a podává mi ruku. „A mohl bych?“ „Jasně.“ „Co by se vám hodilo? Píšu všechno.“ „Já vím.“ „Tak já něco pošlu.“ „Přisedni.“ „V pohodě,“ sedám za roh a čtu Tvar.

Nepiš mi!
Pokukuju po dveřích, jestli nepřichází. Přisedne si za mnou Veronika, které jsem jednou pochválil baťoh, fotí mě. Pak Oliver, nervózní týpek se skicářem, kreslí mě. Pak další a další lidi, ale ona ne. Třeba Barbora a jedna holka, která když mluví, tak se všichni smějou. Vždycky, když někdo mluví, někdo se směje, ale nevadí to dobrému rozpoložení. Nikdo neřeší ego, nebo řeší, ale kompenzuje to smíchem. Už nevím, co tam dělám. Čumím po ženských, je jich tam kotel, čumí zpátky. Akčnost je ukotvená, uvězněná, nakreslená, vyfocená společností. Snad nepřijde Anička, kámoška Barbory, nezdraví mě od té doby, co jsem jí poslal báseň o tom, jak spolu luštíme křížovku. Napsal jsem jí, že je Tajenka, jakože Básníci. Ona má týpka. Před pár dny jsem jí pochválil slohovku, co byla v Truňku. Že je tajemná jako ona. „Nepiš mi!“ odepsala.

„Zašel bych někam ve Zlíně, ozvi se,“ říká mi na záchodě přítel Jany. Jmenuje se Nemrava, studuje audiovizi. Vzápětí potkávám Davida. Miluje Míšu, která mě na filmovce oslovila, že mě před rokem viděla v buse a měl jsem hroznou schízu, že jsem divný a že se se mnou chce bavit. David říká, že už ji vypustil, potkal nějakou čtyřicítku. „Má přítele, ale prý se mám někdy stavit,“ mrkne na mě vítězoslavně. Moje crew kouří na balkóně. „Zas někdy zadrbem,“ loučím se s Veronikou a kosnu cestou k Fordu.

„Byl jsem tam!“ píšu doma tamté. „Já ne.“ „To vím, že ty ne.“ „Mohli jsme se minout.“ „Dobře. Dáme teda někdy něco?“ „Někdy.“ „Nechceš to hrotit.“ „Co tím myslíš?“ „Specifikovat datum, konkretizovat termín návštěvy.“ „Moc neplánuju, jsem spontánní.“ „Myslel jsem, že se domlouváme.“ „Někdy se tam objevím.“ „Tak se někdy někde objev. Dobrou.“ „Budu se snažit, brzy. Dobrou.“

Prociť
Druhý den je druhého září, Adélka má svátek. Už jí nepíšu, už dva dny, ale když má ten svátek, to by mohla být taková sváteční štamprle, i když dva dny abstinence jsou absurdně málo. Z profilu Biancy Bellové se prokliknu na album zamilovaných fotek Serge Gainsbourga a Jane Birkinové. Začnu si v hlavě hrát s variantami blahopřejné esemesky. „Všechno nejlepší k svátku.“ To je trapné, takové: „Vím, že máš svátek, heč!“ Chce to něco hlubšího. Ale vždyť už jí nepíšu! „Vše nej.“ To je cool. „Stej nej.“ To je hipsta cool. Jdu k mobilu na postel, naťukám to a slastně sleduju, jak se esemeska posílá. Vrátím mobil, kde byl, nadechnu se a vrátím se k počítači. „Ani z toho nepozná, že vím, že má svátek! Co vlastně znamená stejnej? Jasně, stay nej. Ale já jsem napsal stej nej. Co to, do prdele, znamená?“ trýzní mě vnitřní zmrd. Jdu pro mobil a položím ho na stůl vedle počítače. Hledím na něj. Ťuknu, jestli nepřišla odpověď. Nepřišla. Odstrčím ho. Hledím na něj s tím odstrčeným pocitem a posílám do Truňku sebrané dopisy jí.

Lehnu si na postel a uniknu do sna. Zdá se mi sex a taky láska, těsně to mlaská, styk a negace. Po probuzení se to postupně vynořuje mezi slovy Anatolova cestopisu z Ghany, který čtu, a Marleyho písně Babylon system, kterou se učím nazpaměť. Procházím mezi zrcadly a zpívám. Prociťuju. To je jediný způsob, jak si vybavit sen, život, sebe, tělo, představit, přetavit do něčeho konkrétního, hmatatelného, viditelného, sdělitelného poznání. Myslím na ten sen jen na půl, protože je to minulost jako všechno, život, tělo; nejde vědět, co se stane, je tu všechno. Záleží, co vybereš. Mám na mysli vliv, který se snažíme vtisknout svým životům, minulosti. Vynořuje se kontingentně, ne kontinuálně. Není to sled situací jako v Pobřežní hlídce s jasnou pointou, klidná říčka ústící do sladkého oceánu tužeb hezky poskládaných v šuplíčku a my se vědomě rozhodujeme, komu je ukážeme a komu ne; ne, vědomí je záhada.

Prokrastinace
Vyvolávám pocity v té mně komoře, klíč k loučení. Všechno je naopak, než včera a pak jinak než naopak, ale ne tak, jako původně a už vůbec ne tak, jak by sis přál; držet bobříka Adélky. Adélko, ukaž mi ji, jak září stáří sexy mozku. Chtěl bych tě vidět vylízat z podoby, vnímat, vím ať, oplZlíňák. Prázdniny doznívají v jizzíku Portáče, institutu prokrastinace, kde jsem profesorem čumění po ženských, placen tmou za jejich smích. Slečna vedle čte Bukowského Láska je pes. Jsem pes lásky. Láska je maska, pod kterou je sex. Všechno by bylo v pohodě, kdybych napsal něco v pohodě, něco pohodnotného, podhled. Proč posté prostě tady předstírám nápady? Zpátky v inkognitu jménem bezelstnost, nevydíral jsem tě dost. Přišlo rozvrněné kotě a řeklo té s Bukowským: „Kotě!“ Všechno je v pohodě, aniž bych napsal něco hodnotného. Stačí psát, sbírat, říkat včas. Zamiloval jsem se a zapomněl, co je láska, což každá láska obnáší. Jas a zmatek, znamení matek, znavení tepu. Co stačilo, nestačí, co mňouká, štěká. Tváře nabyly rozporu v sobě a smíření ve mně. Zmařené záření vykrystalizovalo.

Šel jsem na počál k baru odepsat tamté. Psala zrovna, že vnímá můj pohled a vrtá jí v hlavě, proč se dívám. A že dneska nic, má sraz s kámoškou. Přemýšlím, co odpovědět, omluvit se za svůj vrtohled, když tu přichází, opravdu s kámoškou. Vypnu to, vyptám na baru papír, se dvěma povzbuzen adrenalinem sednu a v její přítomnosti začnu jakoby psát. V nemístné nutnosti konce prázdnin se lehce opíjí ve vedlejší místnosti a já, místo abych se rozešel ve stabilním beatu, cítím se klaustrofobně v cimře svého typu, když je tu. Louhuje se mi Daarjeling, nechal jsem ho dlouho, hrozně hořký. Piju ho až studený, v Echu 24 čtu další článek o depresi, vlastně prokrastinaci, vlastně závislosti, vlastně je to všechno to samé. Přemýšlím, jestli tady nesedím, jen abych tady seděl, až půjde ona. Asi jo, ten čaj jsem si rozhodně objednal kvůli ní. Nejdůležitější je mít to tak, jak to je, takže mlít, jak to přijde na mysl, i když je to samozřejmě tekuté, záleží, jak třepeš nádobou, někdy spadne náhodou, teď mi věci hodně padají, naposledy klíče od auta, když jsem je strkal do zapalování.

Zadržený dech
Lesby na protějším gauči leží o sebe opřené; všechno záleží a zároveň je jedno. Nalevo dvě školačky s růžovým vínem u okna, které jsem před dvěma hodinama otevřel. Teď se ta jedna mlázgla do okenice, ale směje se tomu. Nakoukne bledý přítel Jany, Jana má ráda bledost. Zdravím ho stylem: „Nechci se s nikým bavit.“ Škoda, mohl mě rozptýlit, zpřítomnit, abych nebyl monolit (ony se ovíněné baví) v depce, že nic nemá smysl, což je sice pravda, ale pokud to nevede k vyvstátí smyslu, který smysl má, nedojde k nietzscheovskému přehodnocení všech hodnot, ale morrisonovskému znehodnocení. Člověk si připadá bezcenný, ale to přejde. Je to jen takový zadržený dech, aby se vzápětí těšil ze všech těch možností o to víc, i když je ukojen jejich vědomím nechá zase být, ale to se může změnit.

Usměju se úsměvem, který znamená prázdný žaludek, hořko na patře a „možná večer zajdu do kina“. Ona jde kolem s kámoškou, která mě prohlédne a jde na záchod. Ta moje se směje a jde pro další vína. Vrací se s nima a nezastaví se za mnou. Asi neexistuju nebo existuju příliš, příliš v té situaci, protože o ní píšu. Ona coby žena mi odráží reálný stav věcí, to unikání života, když odmítneš jeho-svou povahu a jsi izolovaný v literární, až komiksové postavě smutného StanduPéra, kterého dneska nikam na oběd nepozvou a holky žádný mu nepíšou, a tak píše, přemýšlí, jestli je lepší ji nechat být, nebo narušit její prostor, jestli je lepší se domluvit na Fejsbuku, nebo si ho zrušit a nechat si obnovit prvouku. Přitom ta situace ani neexistuje, je jen v mé hlavě, modelová modelovka, kterou neustále ohledávám, protože čekám, že mě ta autodestrukce osvobodí a vrhne do života jako kdysi, ale ta hrana už je moc zaoblená, doluju distiktní depo beatu a toulám se periferií banálního bizáru, trénuju zrak, ona jde na záchod a oddělává si vlasy z tváře. ∞