Všechno se začíná měnit. Pomalu ale jistě. Protože se měním já.

Je to už skoro rok, co jsem se tak nějak ztratila v životě. Nebo jak to říct. Najednou jsem stála na ulici a nevěděla jsem, proč a kam mam jít. Bylo jen pár záchytných bodů, které určovaly týden. Všechny byly propojeny s prací. Jen s tím, co musím. Měla jsem strach, že když nebudu dostatečně pracovat, že v tomhle světě nezvládnu fungovat. Že nezvládnu jeho praktickou stránku. Říkal jsi mi, že se musím o sebe postarat. Že když něco dělám dobře, musím za to mít přeci odpovídající ohodnocení. Jenže já jsem pracovala strašně moc. Vlastně i můj volný čas souvisel s prací. Pořád vstřebávám podněty, který pak můžu propojit s nějakým projektem. Pořád mám receptory otevřené a všímám si všeho v okolí. Nejdříve celku a pak jednotlivých detailů. Jsem jako houba, která vše nasává. Je to moje podstata. Vše registruju. Vejdu do místnosti – přečtu atmosféru, složení lidí. Vypočítám ideální konverzační téma. S každým jej najdu. A není to small talk. Vždycky je to nakonec pěkný dialog. Ale je to unavující. Už teď znám svou spokojenou podobu života a tahle to není. Ale ještě jí nechci. Chci si projít vším tím jeho vývojem. Prožít si strasti, abych poznala i jeho hlubiny a mohla se rozmyslet, jestli plavat u břehu a nebo se nechat vozit na loďce. Popisuju to, jak kdyby to byla opravdu otázka výběru. Svobodná vůle. Ale tohle se prostě stalo a já z toho nemůžu ven. Nevybrala jsem si, že najednou stojím na ulici a nevím, proč a kam mam jít. Nic nedává smysl.

Mihotající plamínek svíčky. Bílé kulaté, položené na okně. Za kterou je vidět hrad. Je malý a vypadá, že je strašně daleko. Dojít k němu trvá ale jen deset minut. Malé město s velkým hradem na kopci. Upínám na něj pohled. Na plamen i na hrad. Hledám těch pár neznámých, které mi odpoví na otázku, co je špatně a proč nejsem šťastná. Nemůžu na to přijít. Nikdo mi nevolá a nikdo se mnou nekomunikuje. Zvykla jsem si na vnitřní monology. Je mi dobře samotné. Nebo si to jen nalhávám, protože mi nikdo nevolá a nikdo se mnou nekomunikuje? Při placení jídla se mě nikdo nezeptá, jak se mám. Nikoho nezajímám. Stal se ze mě jenom robot, co plní svou práci. Poznala jsem v baru jednu holku. Začala se se mnou bavit. Nepřišlo mi to divný, taky se bavím s cizíma lidma. Ale tahle slečna měla zvláštní pnutí v hlase. Jakoby se jí měl za chvilku přetrhnout. Nebyl slabý, ale napnutý jak jemný bezbarvý provázek, který se pomalu trhá. Dokázala jsem vnímat hlavně ten. Její slova nebyla podstatná. Vlastně byla dost prázdná. Její slova byla pouze prostředníkem k tomu se se mnou propojit, dát do řeči. Mluvil za ní její hlas. Nebylo jí dobře a potřebovala pomoc. Daly jsme si víno a pak z ní vylezlo, že má už přes rok přítele, který jí ubližuje. Ona ví, že to není dobře. Nechce si nechat ubližovat. Ale je hodně plachá a introvertní a strašně těžko se jí mluví o pocitech. Vlastně ty skutečné skrývá a sděluje jen to, co má pocit, že se očekává, aby řekla. Nedovolí si být upřímná, protože se bojí odsouzení od druhých. Skrze večer jsme se dostaly k docela niternému dialogu. Dala jsem jí prostor a naslouchala, aby se mohla otevřít. Cítila jsem, že o tom moc potřebuje mluvit. Že neví, co s tím, protože svého přítele nechce opustit. On je její svět. Její představa autority, která jí v životě chyběla. A došlo to tak daleko, že i násilí, které jí způsobuje, bere jako adekvátní chování, protože má pocit, že je špatná a že si ani nic jiného nezaslouží. Poslouchala jsem jí a těžko se mi cokoli říkalo. Říkala, že jí je vlastně čím dál hůř. Že už vůbec neví, kdo je a on je její jediná jistota a je ráda, že ji neopustí, protože by si nikoho jiného nedokázala najít. Její slova byla bizarní, ale autentická. Nevěděla jsem, co jí sdělit. Její fixace na někoho, kdo jí ubližuje, byla natolik bezvýchodná, že nemělo smysl dávat jí racionální řešení. Stejně tak neláskyplný pohled samu na sebe bylo nereálné jedním slovem změnit. Musela být hodně sama a nevěřit si, když svou hodnotu nechává takhle snižovat někým, kdo jí ubližuje. Je to kruh, ze kterého se nedá bez pomoci odejít. Není síla udělat jakýkoli krok ze stereotypu, který je destruktivní, ale ve kterém není sama a který je jedinou jistotou. A někdy je lepší špatná jistota než žádná. Říkala, že se z toho vztahu strašně chce dostat pryč, že občas najde odhodlání a řekne si, že ho skončí, ale ta energie ji brzy opustí. Pak se zase objeví on, ona je šťastná a věří, že už se násilí nebude opakovat, ale skončí zase s pláčem a monoklem.

Ten večer ve mně zanechal trpké rozpoložení. Všichni prožíváme tolik bolestivých věcí, které na povrch vyplavou jen zřídka. Kdybychom o svých pocitech dokázali mluvit, ulevilo by se nám. Ale stydíme se za svá traumata. Jakoby to snad byly naše chyby. Ty zranitelné stránky nechceme před druhými otevřít. Mluvit o problémech by je ale dokázalo z části vyřešit.

Lucii jsem pak už nepotkala. Váhala jsem, jestli jí hledat. Dostala jsem pocit zodpovědnosti za dění v příštím dnech jejího života. Jakoby to vše, co mi dokázala jako cizímu člověku sdělit, byla už poslední snaha zavolat o pomoc.

Mihotající plamínek svíčky. Bílé kulaté, položené na okně. Za kterou je vidět hrad. Je malý a vypadá, že je strašně daleko. Malé město s velkým hradem na kopci. Upínám na něj pohled. Na plamen i na hrad. Můj další večer.

Ranní cestou do práce jsem naplňovala každodenní stereotyp. Dnes ho ale narušila scéna s osobou, která pobíhala nahá po ulici a stavěla kolem sebe bariéry z věcí, které nacházela kolem sebe. Vyděsilo mě to. Byla to Lucie a došla tak daleko ve svém zoufalství ze vztahu, ze kterého se nedokázala s pocitem bezbrannosti vyvléct, až to udělala skutečně a naprosto zoufale na veřejnosti. Po chvíli jí odvezla policie. Musím být teď víc obezřetná k druhým a víc je poslouchat. Dokázat slyšet slova mezi řádky, volat jim a ptát se, jak se mají. ∞