Pražský hudebník Stephunk T., který momentálně žije v Londýně, se krátce po revoluci s kamarádem vydal stopem do Paříže, splnit si svůj sen. Měli pár franků v kapse a kolečkové brusle okolo krku. Zavolal jsem Stephunkovi přes skype a na dálku jsme si o jeho porevolučním tripu na západ povídali.

Bylo to krátce po převratu, rok 91, a s kámošem jsme se rozhodli vyrazit do Paříže. Nemohli jsme se dočkat, až konečně vypadneme za hranice. Pro Paříž jsme se rozhodli z jednoduchého důvodu. Tehdy jsme měli bruslařskou partu a na doma smontovaných kolečkáčích jsme jezdili po Praze, skákali přes městské překážky a pořádali stíhací jízdy nočními tepnami města. Paříž pro nás znamenala bruslařský ráj, protože tam jsou široké bulváry a nábřeží, po kterých se dá neomezeně jezdit, a ani jeden jsme tam předtím nebyli. Zkrátka a dobře, chtěli jsme do francouzské metropole za každou cenu, ale zároveň za co nejnižší cenu.

Málem jsme to prošvihli
Na nějaké plánování nebyl čas, a tak jsme se prostě jednoho dne po obědě sebrali, dali do báglů spacáky a nějaké hadry na převlečení a vyrazili do Butovic, kde jsme vylezli na dálnici a s cedulí Hollywood a kolečkovými bru slemi okolo krku začali stopovat. Bylo nám jedno, kam nás kdo odveze, a tak nás příjemně překvapil chlápek, co nás svezl až do Ambergu, malého bavorského městečka kousek za Rozvadovem. Chtěli jsme do druhého dne přespat v opuštěné garáži, kterou jsme objevili, ale protože nás to táhlo dál, rozhodli jsme se, že ještě chvíli budem stopovat, kdyby náhodou. Po chvíli nám zastavil černý golf a v něm fakt pěkná blondýna. Ptala se nás, co tam tak pozdě děláme a my jí odpověděli, že jedem do Paříže. Nabídla nám nocleh, ať prý vyrazíme až ráno, ale odmítli jsme. Pamatuji si, že když pak odjela, koukli jsme na sebe jakobychom si v duchu oba říkali: „Ty vole, to jsme asi něco prošvihli.“

Další zastávka: hranice
Možná jsme prošvihli pěknou blondýnu, ale kdoví, jestli bychom kvůli ní neprošvihli naši vysněnou Paříž. Chvíli poté, co odjela, nám totiž zastavil pán v obrovské stříbrné audině a nabídl se, že má cestu do Karlsruhe, německého města kousek od francouzských hranic, a může nás vzít. Ani minutu jsme se nerozmýšleli a za chvíli uháněli 220 po dálnici a já se oběma rukama držel sedačky, protože jsem byl z domova zvyklý na starou stopětku a o takovéhle rychlosti jsem nikdy ani nesnil. Druhý den jsme dorazili na místo a byli štěstím bez sebe. Pár kilometrů od nás byly hranice vysněného cíle.

Za 8 franků do Paříže
Nadšení vyprchalo po pár hodinách neutěšeného stopování, kdy nám nikdo nechtěl zastavit a my pomalu ztráceli naději. Zachránil nás až nějaký francouzský hipík s dlouhými vlasy v květované košili, který se u nás zničehonic objevil: „Hele, vy tady už stojíte taky pěkně dlouho. Já mám tamhle auto a jedu ještě s pár lidma směr Paříž, nechcete se přidat?“ a ukázal na starý oranžovožlutý Volkswagen Camper, kterým v šedesátých letech jezdil každý správný volnomyšlenkář a dodal, že jedinou podmínkou je šest franků od nás obou na dálniční. I když jsme dohromady měli jen osm franků – vzhledem k omezenému rozpočtu jsme víc nemohli – řekl, ať si teda nasedneme. V autě seděli ještě dva Holanďané, Australan a Španěl, se kterými cesta rychle uběhla.

Zmrzlina, bagety a spaní přímo v centru
Následující čtyři dny jsme strávili především naším vysněným ježděním na bruslích po celé Paříži. Jezdili jsme hlavně podél Seiny, kde je nábřeží široké a skvěle vydlážděné a zároveň koukáš na všechny ty památky a staré krásné domy. Každé ráno jsme si zamkli bágly na nádraží v úschovně a u sebe si nechali jen malou kapsičku na drobné, na pivo nebo něco k jídlu. Fungovali jsme hlavně na dvoukilové zmrzlině a bagetách. To bylo levné i docela dobré. Večer jsme si věci zase vyzvedli a když se setmělo, tak jsme si našli místo v parku pod Eifellovkou, kde jsme přespali. Ráno nás za svítání budili policajti, ať se sbalíme a zmizíme. Tak se to opakovalo každý den a my si užívali, co jen to šlo. Poslední večer jsme museli přespat někde pod mostem, strašně pršelo a pod Eifellovkou se neschováš. Ráno jsme zamířili směr domů. Už si ani pořádně nepamatuji, jak jsme se zpátky do Prahy dostali. S jistou ale vím, že to bylo stopem a zadarmo. Jak jinak.























Štěpán Tůma (Stephunk T.) je hudebník a producent pohybující se na české hudební scéně od devadesátých let. Hrál v kapelách Sebastians a Colorfactory a v roce 1996 zakládal Liquid Harmony, ve kterých vystupovala do té doby neznámá Tonya Graves. Tento projekt je považován za zlomový v oblasti živé elektronické hudby v Česku a i díky tomu získal v roce 1997 prestižní cenu Grammy. Stephunk T. se podílel i na soundtracích k filmům Samotáři nebo Šeptej a v roce 2005 pobavil veřejnost remixem Paroubkovi marťani. Se svým nejnovějším projektem Stephunk T. Live vystupuje s kapelou v sestavě dechová sekce (trumpeta, alt sax, tenorsax), basa, perkuse, DJ a MC a o jejich úspěchu svědčí i předskakování například Stereo MC’s nebo The Prodigy. Od roku 2005 žije Stephunk T v Londýně, kde ve vlastním studiu produkuje pro různé lokální hudebníky a stále skládá hudbu.