Všem, kterým jsem naše zážitky vyprávěla, nevěřícně kroutili hlavou. „Dovolená na Sardinii byla jedna z nejlepších,“ tvrdili shodně travelleři i turistické slípky. Pro nás byla jedna z nejhorších, snad proto, že nepatříme ani tam, ani onam.

Hypnotický rytmus slunce a moře, vína a knih. Náhlá vytržení, jenž nás nutí zkoumat krajinu, jet dál, kamkoliv, jen nebýt na stejném místě. S očima dokořán nacházíme moře tak průzračné, že se o zlatý písek místo vody láme tyrkysové sklo. Hory nesou zkušenost času, jejíž délku nejsme schopni zachytit. Zářijové slunce prokresluje stíny nuragů a divocí plameňáci se v soumraku brodí mělčinami.

„Srazte jim hlavy!“
„Alence už z toho bylo úzko. Zatím se sice s Královnou nepoškorpila, ale co nevidět se jí to může stát; a co potom, řekla si. Nějak tuze rádi tu srážejí hlavu, to je div, že je tu ještě někdo naživu.“1

A nejraději ze všeho tu dodržují siestu. Od jedné do pěti každý den, od pondělí do neděle a zase zpátky. V tu dobu se káva podává jen místním. Ještě že automat na placení u benzínek nevypínají.

Začali jsme chápat, proč je ostrov plný obytných karavanů se satelity. Proč místní mají vynikající znalost němčiny. Ale to bylo až v druhé polovině prázdnin.

Tu první jsme strávili snahou najít ubytování tam, kde se nám líbilo. Cestovat, jak jsme zvyklí. Impulzivně se rozhodovat, neplánovat (alespoň ty dva týdny v roce!) a nechat věci plynout jak vodu v řece. Ale nějak se nám to nedařilo. Jako by to dusno, které se kolem čtvrté odpolední pravidelně měnilo v bouřku, sedělo i v našich hlavách.

Modré pláže s lynchovským nádechem
Přistáváme v hlavním městě Cagliari a vyrážíme na cestu. Jih vypadá zajímavě, usoudili jsme a skončili v Noře, klidné zátoce a napůl potopené původně fénické metropoli, kterou rozšířili Římané i o amfiteátr s analogovými zesilovači zvuku – z půlky zakopané amfory pod jevištěm.

Ale sebekrásnější pláž ani vykopávky nám nestačily. Po dvou dnech nás svrbí chodidla. Východ, shodujeme se jednoznačně. Úchvatné panorama pobřeží se pomalu rozsvěcí do noci a my jedeme dál s myšlenkou na nocleh v autě, neboť právě prožitá lynchovská kombinace zapomenuté vsi na útesu, hnilobného puchu z hor, řetězu na vratech a pokoje bez okna za sedmdesát euro s opuštěným šestidenním koťátkem v kuchyni nás vrací do reality.

„Know that I am parched with thirst, and cannot open this door, till my thirst will be thoroughly appeased; I require this blood of fifty children. (…) Procure me this neccesary libation, come back hither, throw it thyself into this chasm, and then shalt thou see!“2

Zbytek dovolené tedy plánujeme. Končíme v místech, která bychom si nikdy nevybrali a nedaří se nám odpočinout. Rychlost, s jakou jsem schopná se naučit těch pár italských vět nutných k přežití, překvapuje i mne samotnou.

„Příznivci autoturistiky by si měli stanovit výchozí bod a odtud pár dní pořádat výlety do okolí. Takový způsob sice předpokládá předběžnou přípravu doma, ale i to přináší potěšení a Sardinie se vám bohatě odmění.“3

Nenápadný odstavec v českém průvodci taktně vystihuje vražednou kombinaci půldenní siesty a nemožnosti pronajmout si pokoj na jednu, dvě, tři noci. Z plánů procestovat celý ostrov nám zbyla třetina.

Dvojitá duha při odjezdu je jako ruka podaná na usmíření po všech těch sardonických poznámkách, kterými jsme si bránili svou integritu. Přijímáme, protože víme, že sem se už nevrátíme. Rozmazleni lehkostí života v Chorvatsku a Řecku po ordnungu na italský způsob netoužíme.

Alas, dost nářků! Pro všechny ty, kteří na Sardinii pojedou a nechtějí být exemplářem z turistických rezervací:
Proč jsme se rozhodli na ostrově zůstat
Cesta pohořím Gennargentu z pobřeží do středu, Su Nuraxi u Barumini a ochotný archeolog, který nás provedl probíhajícími vykopávkami pod planinou Gira, dalším obrovitým megalitickým městem. Že neuměl anglicky ani česky, nikomu z nás nevadilo. A také tombe dei giganti a domus de janas. Možná je to obsese prastarou historií. Ale možná to bylo tím, že narozdíl od většiny sardinských domů tyto splňovaly naše estetická kritéria.

Co nás s ostrovem smířilo
Zlatá pláž s divokými plameňáky u Colostrai, dvojitá duha při odjezdu na letiště a poslední noc v srdci Cagliari.

Pláž objevujeme hned, je plná mušlí a moře průhledné do hloubky i dálky. Málo lidí a přesto otevřený bar je přesně to, co po deseti dnech snahy o soužití s ostrovem potřebujeme.

Čím jsme si spravili chuť
Milánskou katedrálou a Monteverdiho Orfeem v Teatro alla Scala. Zrušený let má za následek dvě noci v Miláně. Jsme uneseni nadpřirozenou krásou katedrály z bílého mramoru. Stoupáme na střechu a gotická žebroví se mění v propletence ornamentů a soch, jejichž význam leží na dosah a přesto tak daleko.

Oči, které ve dne klouzaly okouzlujícím městem, večer shlíží na rudý samet a plápolající zlato la Scaly. V kráse dne a propracované lehkosti hudby se těžkosti mění ve vzpomínku a radost zůstává.








Ukázky z knih, které nás provázely na Sardinii
1 Lewis Carrol, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1970; str. 78, první věta upravena autorkou článku
2 William Beckford, Vathek, in: Three Gothic Novels, edited by E. F. Bleiler, Dover Publications Inc., New York 1966; str. 125, autorsky kráceno
3 Miroslava Lečíková, Iva Bártová, Sardinie, Freytag & Berndt, Praha 2008; str. 33