Jsi moc tlustá. Moc malá. Ošklivá. Neumíš zpívat. Z tebe Einstein nebude. Máš obě ruce levý. Asi se, holka, musíš dobře vdát… Věty, které nás mohou zranit, formovat, nebo se proti nim můžeme postavit a bojovat. Ať tak či tak, je těžké zachovat si vůči nim neutralitu, zvlášť když je slýcháme od svých blízkých nebo ve škole. Jak se k nim postavit?


Zkraje roku začalo vysílání podcastu Sádlo, ve kterém Ridina Ahmedová, všestranná žena mnoha hlasů, vede rozhovory s lidmi, které ovlivnily negativní reakce okolí na proporce jejich těla. V těchto dnech běží také kampaň Moje tělo je moje, která artikuluje, že každé tělo si zaslouží respekt.

Holky krev (sádlo) a mlíko
S nějakou formou sociálního stigmatu se setkala asi většina z nás. Otázkou je, jakou silou nás zasáhlo a do jaké míry nás ovlivnilo. Když bude dítě často slýchat, že neumí zpívat, bude si patrně těžko hledat cestu k potěšení ze zpěvu, nebude jej cvičit a možná se za svůj hlas bude celý život stydět. Co by se stalo, kdyby ke stejnému dítěti přišel někdo, kdo by mu ukázal, jaké jsou možnosti hlasu, jak se s ním dá hrát, kultivovat jej, starat se o něj? Třeba z něj nevyroste profesionální zpěvák, ale bude zpívat rádo a snad svůj hlas využije jinak, možnosti tu jsou.

Hra na tři
Ovšem oč je snazší souhlasit s myšlenkou tolerance vůči druhým, o to těžší je kultivovat svůj vnitřní hlas, který zpravidla vše a všechno kolem hodnotí, vědomě či nevědomě. Při pohledu na silného člověka si spíše řekneme „ten je tlustý“ než „ten má krásný úsměv“. Jedna inspirativní paní bojovala se svým egem hrou, kdy se snažila najít na lidech, kteří jí nebyli zrovna sympatičtí, alespoň tři přednosti. Po několika měsících měla tento přístup tak vžitý, že se z něho stal dobrý zvyk a její obecná laskavost vůči lidem se prý výrazně zvýšila. Jak je známo, na co se zaměřujeme, roste a třeba by tato malá hra mohla být jednou z možností, jak bojovat nejen proti tzv. body shamingu (tj. ponižování druhého pro jeho vzhled), ale proti brblavým náladám ve společnosti i v nás samých.

Tolerance a laskavost vůči druhým samozřejmě vede skrze přijetí sebe sama, což je zjevně stále velmi nosné a módní téma napříč veřejným prostorem. Také má však své pasti. Jednou z nich je alibismus. „Sice biju své děti, ale mám krásné vlasy, čerstvě nalakované nehty na nohou a posílám stovku měsíčně na záchranu mořských želv,“ asi fungovat nebude. Můžeme tedy hovořit o integritě, přijetí svých stínů a laskavosti vůči svým vnitřním i vnějším dětem, což ale může vést jen k dalšímu poplácávání si po ramenou. Jak vzletně umíme nazývat své vnitřní pochody! Můžeme zkusit jít na to i jinak – pokud najdu tři pozitiva i na tom prachsprostém bídákovi, najdou se určitě alespoň tři dobré věci i na sobě. A to už je celkem stabilní odrazový můstek k výšinám zdravé sebelaskavosti, která z nás pak přeteče i na ty druhé. Za zkoušku to stojí, co říkáte?