Nenávist je po strachu a lásce jednou z nejintenzivnějších lidských emocí. Na rozdíl od prvních dvou ale snadno přesahuje hranice osobnosti a začíná se šířit společností jako nemoc. Nenávist je nakažlivá jako mor a jako mor plyne z nevědomosti, zbídačelosti a špatné mentální hygieny.

Osobně jsem nikdy neprožívala nenávist, možná jen krátkodobé záchvěvy vzteku, když jsem se dozvídala o alarmujících případech nespravedlnosti. Například nedokážu strávit, když někdo ubližuje tvorům slabším a neschopným se bránit.

Naštěstí jsem se nesetkala ani s případy, kdy by takový čin byl obrácen proti mně nebo mým blízkým, takže nevím, jaké to je, zápasit se spalující touhou po pomstě. Dostojevskij se kdysi ústy Ivana Karamazova ptal, jestli matka umučeného dítěte má právo prominout trýzniteli. Možná nemá, ale v rámci zachování duševního zdraví pravděpodobně musí. Pomsta je hlavně snahou o napravení křivdy, o navrácení původního stavu věcí, což povětšinou není reálné.

Tím v nejmenším nezpochybňuji nutnost pokud možno zabránit dalšímu šíření zla a povolat vinného k legální odpovědnosti. Jde mi jen o vnitřní pocit koncentrované opodstatněné zášti, který mnohem více než adresát ničí svého nositele. Notoricky známý příběh hraběte Monte-Christa a jeho moderní adaptace od Stephena Frye syrově vykreslují podmanivou, zničující sílu pomsty. Dlouhodobě nenávidět jednoho člověka je emocionálně velice náročné, a tak mezi obětmi a pozůstalými tragédií převažuje buď snaha o pochopení a odpuštění, anebo přenesení odpovědnosti za čin jednotlivce na celou skupinu, kterou nějakým způsobem reprezentuje.

Stejně, jako je mnohem jednodušší milovat lidstvo než člověka, je snazší nenávidět nevinné. Stačí si vymezit nějakou skupinu obyvatel podle vzhledu, původu, vyznání, zálib apod. a není třeba pitvat se v konkrétním charakteru, schopnostech, pohnutkách, motivacích. Taková nesnášenlivost je pocitem do jisté míry pozitivním: umožňuje lidem zakusit chuť nadřazenosti bez jakékoliv snahy, jen na základě absence vybraného příznaku, a na stejném principu stmeluje většinu. Jen ta výsledná „většina“ postupně ztrácí lidskou tvář a za vyhrocenějších podmínek a s obratným populistou v čele je schopna davové zničující psychózy.

Bestie v nás
Lidé jsou zvláštní tvorové. Ze své podstaty spíše tíhnou k nekonfliktnímu soužití v komunitě a zajištění vlastních potřeb v rámci možností. Těch, kteří vyloženě jdou po hlavách nebo vědomě páchají zlo, je jen zlomek. A i oni jsou většinou psychicky narušení nebo traumatizovaní. Na druhou stranu každá společnost vždycky měla velice silné obranné mechanismy, které identifikovaly jakékoliv vybočování z aktuálních standardů jako potenciální hrozbu a nezapadající jedince důsledně ničily, ostrakizovaly, tlačily ke změně, nebo alespoň konformismu, v závislosti na míře nevhodnosti.

Právě proto, že si tak cení svého pohodlí a pozice ve skupině, je i ten „hodný a slušný“ občan schopen proměnit se v zuřivou bestii ve snaze si ten svůj píseček ochránit. Pokud se k tomu přidá pocit vnějšího ohrožení, ať už skutečný, nebo i pečlivě vykonstruovaný a živený, dějí se ve společnosti divy. Historie má nespočet příkladů, kdy v zásadě neagresivní a dobrosrdeční jedinci propadli masovému běsnění: hony na čarodějnice, etnické čistky, genocidy, revoluční a diktátorský teror, bratrovražedné války i jakékoliv války ostatní.

Bohužel se v tomto směru stále nedá mluvit o žádném pokroku: lidé se vraždili a nenáviděli před několika tisíci lety úplně stejně jako dneska kdekoliv po světě. Ani ta nejotřesnější zkušenost nefunguje jako očkování déle než pár let, a to i přes intenzivní snahu elit o zachování historické paměti a propagaci plošné osvěty. Dějiny nám připomenou jména těch, kteří dávali rozkazy, ale kdo je plnil, zůstane jen ve statistikách a lidských genech.

Základním principem, který umožňuje normálnímu člověku překračovat mez, je odosobnění. Stačí označit zvíře za maso, člověka za nepřítele, a už se klidně může zabíjet. Pak jenom záleží na míře vyhrocenosti situace, jestli se za maso budou považovat i krysy a domácí mazlíčci a za nepřátele i jinak smýšlející nebo vypadající. Tato změna ale musí pokaždé proběhnout, pokud nejde vyloženě o psychopata. Například nacisti ve své důslednosti zbavovali Židy německého občanství, aby je mohli likvidovat i bez právních výčitek.

Proto vždycky jde hlavně o to, co se ve společnosti jako celku považuje za normální a přípustné. Z tohoto hlediska jsme se jako lidstvo v posledních stoletích a hlavně letech samozřejmě obrovsky posunuli dopředu (budeme-li idealisticky brát za pokrok směrování k obecné toleranci a svobodě). Všechny tyto úspěchy jsou ale velice křehké, je to jen jemná vrstvička myšlenek a argumentací na bublající půdě tisíců let evoluce a bojů o holé přežití. Proto při jakémkoliv náznaku nebezpečí jako první letí pryč právě tolerance a svoboda: není čas na blbosti.

Mravenčí kruhy smrti
Když se blíží nepřítel, nejdřív se společnost obrací dovnitř sebe, začíná se vehementně požírat, odsekávat nejrůznější menšiny jako balasty. Nejčastěji přijdou první na řadu ty etnické nebo náboženské, pak jsou za přítěž prohlášeni postižení, sexuální menšiny za nebezpečné devianty, rozkládající morálku v těžkých dobách, a nakonec jsou intelektuálové a obecně „příliš chytří“ označeni za zbytečné a následně za vlastizrádce. Společnost se zmítá v paranoidním sebevražedném víru, který postupně nabírá na obrátkách a brutalitě, vtahuje čím dál víc lidí, než to rozsekne nějaká vnější událost nebo se jednoduše zhroutí vysílením.

Takové víry se na hladině dějin objevují pravidelně, mohou trvat měsíce i roky, mohou zmizet víceméně samy sebou, nebo plynule přejít do jiných, vše záleží na konkrétní dynamice a okolnostech. Nedá se proto s jistotou predikovat ten či onen výsledek, ale vcelku přesně jde popsat průběh tohoto divokého reje. Právě proto je důležité citlivě vnímat náznaky a bránit každé, byť bez kontextu malicherně vypadající, posouvání hranic. Slovo má neuvěřitelnou sílu odrážet a vytvářet realitu. Agresivita v jazyce, „pouhé“ slovní urážky a výhrůžky mívají tendenci se proměňovat ve skutečnost. Ale i slova vysvětlující a volající po pravdě mají šanci postavit hráz, která usměrní tok dějin.

Neexistuje nic takového jako střet kultur. Kultura je jenom jedna, lidská, spředená z tisíců různobarevných nití nejrůznějších národů a civilizací, pestrá díky odlišným podmínkám, ale stejná ve svém prameni: je odpovědí člověka na volání Tvůrce, ať už si ho každý představuje a jmenuje po svém. Kultura nikdy neničí, ale vždy dává a tvoří. Všechno ostatní je jen barbarství a zneužití tohoto pojmu ve prospěch destrukce. Všichni diktátoři a fanatici se bojí a společně bojují proti úplně stejným věcem: proti svobodě, rozmanitosti a radosti. A úplně stejně šíří a rozsévají strach, uniformitu a nenávist. Vyberte si, čemu otevřete svoje srdce. ∞