Na konci osmdesátých let se začala objevovat první proroctví o tom, co dnes začíná být a v blízké budoucnosti bude stále víc realitou života obyvatel k internetu připojených koutů země. Cyberpunkeři snili ve svých představách o všech možných využitích globální sítě, která od základu promění strukturu ekonomických a sociálních vztahů.

Snoubenci, sourozenci, kamarádi, náhodní pocestní z CouchSurfingu, známí známých. To všechno v rámci jednoho žižkovského bytu, komunity, nebo, jak říkají, „opravdového společenství“. Jde o nový typ spolubydlení, nebo o renesanci a přetváření starých myšlenek? O tom, jak takový byt funguje v teorii a v praxi, jsme se bavili s jeho „pevným jádrem“ – výtvarnicí Míšou a urbanistou Pavlem.

Tak-tak-tak tady ťukám do písmenek a baví mě, jak se to, co si myslím, objevuje na obrazovce. Pak ta představa, že to čteš. Trochu tě zneužívám, ale sebe taky. Svým způsobem jsem teď já ty, tyhle řádky nás sjednocují. Bez urážky, vlastně tě tvořím, kojím. Prolnutí myšlenky a reality je slast a psaní celkem snadný přístup k ní. K tobě.

Již delší dobu jsme svědky mnoha diskuzí na téma veřejného prostoru a jeho sdílení, které se následně zrcadlí v aktivitách a participaci. Jak se ale sdílení může promítnout do architektury, a to nejen do její fyzické podoby, ale zároveň do jejího užívání? V tom ještě stále trochu tápeme, alespoň tady v Čechách.

Vidím tě každý den. A můžu tě vidět i několikrát denně, když si na tebe kliknu.

Když tohle slovo řeknu dneska, nedostanu otázku s kým, ale kde. Na Facebooku. A běžně několikrát denně. Sdílíme víc, než je potřeba. Ovšem ne zážitky, emoce, ale fotky a videa.