Realita je otázkou úhlu pohledu

Žid, co se zastává muslimů. Provokatér a buřič, jenž si nebere servítky. To je Karel Goldmann, autor iniciativy „Čechy v ČR nechceme“, která do boje s xenofobií přinesla humor a nadsázku.

Od spuštění iniciativy „Čechy v ČR nechceme“ uplynul rok. Jak ji zpětně hodnotíš?
Výsledek byl veskrze pozitivní. Kampaň splnila své cíle a ohlas byl nakonec daleko větší, než jsme čekali. I to, že se po „Čechy v ČR nechceme“ proměnil způsob, jakým ostatní antirasistické iniciativy komunikují, hodnotím velmi pozitivně. Pomohli jsme jim překonat vlastní stín. Ostatně získali jsme zvláštní ocenění v České ceně za public relations v kategorii Státní správa, veřejný a neziskový sektor.

Co bylo tím prvním impulsem ke spuštění kampaně?
Úplně první zkušenost, která přinesla otázku „Co s tím“, nastala, když jsme jeli na sever v dobách protiromských pochodů. Šli jsme pomoci hlídat a uklidňovat děcka do tamní ubytovny. Samozřejmě je člověk zvědavý, tak jsme se chodili i dívat na demonstrující. Stál jsem tam v okně s jednou cikánkou, pod námi banda s transparenty „Čechy Čechům“ a „Cikáni do práce“, a ona mi říká: „Jaký Čechy Čechům? Vždyť já jsem taky Češka. Chceš vidět občanku? Je tam česká národnost.“ Pak dodala: „Já bych šla pracovat, ale mám tady problém sehnat práci stejně jako ty lidi dole. A když ji maj, tak jim pomáhám aspoň tim, že polovině z těch, co tam dole stojej, vyzvedávám děcka ze školky. A teď vůbec nevím, jestli jim pro ně mám v pondělí jít.“ Ona všechny, co tam stáli, dokázala vyjmenovat. To mi přišlo vyloženě odporný, že proti sobě jdou lidi, co se navzájem znaj. Sousedi proti sousedům…

Co následovalo potom?
Pořád jsme slyšeli „cikány tady nechceme“ a takovýhle blbosti. Když se dění vystupňovalo až k útokům na rodinu Kiňových a jejich paterčata, příslovečný pohár trpělivosti přetekl. A to byl jakýsi „AHA“ moment, kdy jsme si řekli, že tady ty Čechy nechceme. Začali jsme rešeršovat a zjistili, že v médiích je dost článků o tom, co Češi prováděj za zvěrstva. A že jediný, oč běží, je mediální obraz. Tak jsme se rozhodli situace využít. Naplánovali jsme kampaň a spustili ji. První fáze byla facebooková. Nevyžadovala mnoho práce a poskytla ideální prostor, jak vyzkoušet, zda náš přístup bude fungovat, a případně zjistit, co je třeba udělat, aby fungoval. Na první dobrou jsme se chytli. Vznikl jakýsi virál a celá kampaň díky němu vydržela několik měsíců. Do médií jsme se rozhodli vstoupit průzkumem, zda by občané ČR chtěli žít vedle Čechů. Nejdřív jsem se obával, že budeme muset výsledky ohnout, aby vyzněly, jak potřebujeme, a aby byl zachován původní nápad kampaně. Ale nic takového nebylo třeba. Respondentů bylo skoro 500. A dozvěděli jsme se i například, že 9 z 10 lidí se setkalo s agresivitou Čechů a celých 80 procent lidí ji pocítilo na vlastní kůži. V průzkumu taky vyšlo, že 62 procent respondentů nechce Čecha za souseda a 7 z 10 lidí má k Čechům negativní vztah. Dokonalý výstup. Díky němu jsme prorazili do tištěných médií a rozhlasových stanic. Efekt sněhové koule na sebe nenechal dlouho čekat.

Bylo tedy cílem jen být v médiích?
Ne. Počítali jsme s tím, že plánované protiromské pochody budou mít velké mediální pokrytí, protože tvoří vděčné téma. Chtěli jsme k nim vytvořit nějakou protiváhu a zároveň poukázat na absurditu těchto akcí. To se povedlo i díky Pochodu proti Čechům.

Naším největším cílem ale bylo otevřít debatu o předsudcích, kterými česká společnost trpí. Proto jsme na závěr kampaně měli připravenu veřejnou debatu v Galerii současného umění DOX. Bylo narváno. A vzhledem k tomu, že dodnes mezi náckama rezonuje, že tady někdo Čechy nechce, že tu panují předsudky a že je to problém, tak jsem spokojenej. Navíc jsme ukázali, s kým má a nemá smysl mluvit.

Uchytila se tedy myšlenka, že s náckama se nediskutuje, ale je potřeba se jim vysmát?
Přesně tak. Považuju to za velkej úspěch. Doteď se všichni snažili nějakým způsobem racionálně argumentovat. A mně to přijde jako ztráta času. Protože s touhle pakáží není o čem se bavit. Nejsme psi ani chovná zvěř, a jestli tady chce někdo provozovat eugeniku, ať se odstěhuje na Mars. Do mýho světa nic takovýho nepatří a jsem rád, že je takovejch lidí jako já docela dost.

Je to otázka jenom rasová, nebo i kulturně-společenská?
Vedle rasový teorie je tady ještě jedna, která je pozůstatkem imperialismu. Náš pocit kulturní nadřazenosti. Máme tendenci vnímat svět tak, že my jsme ta nejlepší kultura a zbytek by se nám měl podvolit. A musej dorůst do nás. A já si myslim, že to není pravda. Že všechny ty světy, co tady existujou, jsou kompatibilní, že jsou to prostě lidi. A nelze říct, že kultura jednoho je víc nebo míň než kultura druhýho.

Vidíš souvislost s vývozem demokracie?
Ne výhradně. Ale samozřejmě vývoz demokracie způsobil nárůst teroristickejch útoků, které byly reakcí na agresi. Další věc je, z jakých důvodů imigranti přicházej do Evropy. Říká se, že kvůli ekonomice, že takzvaně hlasujou nohama a stěhujou se za lepším. Takhle to ve skutečnosti není. Obvykle utíkají z poměrně zničených oblastí, ve kterých se vede válka. Válka, kterou vedeme nejčastěji my. Situace není taková, že by šli ekonomicky za lepším, ale jdou do klidu. Protože každej člověk na světě touží žít v klidu.

Jaká je podle tebe situace menšin v ČR? Není to trochu na každýho jinej metr?
Když dojde na diskuzi, tak se menšiny řešej skrz mediální obraz. A ten je totálně odtrženej od skutečnosti. Vezmi si, že tu neustále vychází články o tom, jak kde a koho nějakej Rom zbil. Autoři článků samozřejmě neopomenou zdůraznit, že šlo o Roma. A když někoho zbije příslušník majority, tak se žádný takový údaj neobjeví.

Je to otázka etiky médií a celé společnosti?
Často slyším tvrzení, že nás morálně zničili komunisti. Já tomu ale nevěřím. Lidi prostě vždycky nějaký byli a budou. Nikdy nebyli o moc lepší nebo horší než teď. A každej je v tomhle zodpovědnej sám za sebe. Navíc se etika nemohla jen tak vytratit, protože celá ekonomika funguje na důvěře. Když někomu nevěříš, nemůžeš s ním dělat byznys. A když tady někdo říká, že někdo někoho bije a někdo zneužívá dávky a označí tam určitý etnikum, tak tím vůči němu podkopává důvěru, a tím v podstatě znemožňuje jeho fungování ve společnosti. A ty pak uděláš dobrou zkušenost s muslimem nebo s Vietnamcem a řekneš si, že je to výjimka, která potvrzuje pravidlo. Takže ta skupina je zase celá špatná, akorát tenhle konkrétní člověk je docela fajn. Bohužel téměř nikdo nad tím neuvažuje obráceně.

Jde tedy především o média?
Nejen o ně. Ta jsou současným nositelem narativu. Dřív se takové zprávy šířily pomaleji, ale o to pevněji zakořeňovaly. Zajímavý je, že povídačky, který se dřív objevovaly proti židům, se dneska objevujou proti muslimům. Dřív chtěli židi ovládnout svět, dneska chtějí muslimové ovládnout svět. Chtějí nám tady zavést šaríu, vnutit nám jejich hodnoty. Ale nikdo neřekl, o jaké hodnoty jde. „Naše evropské hodnoty“ je hezky znějící fráze, ale pod ní nic není.

Myslíš, že tady nemáme svobodu a rovnoprávnost?
Svobodu mají i ostatní národy. Stále si myslíme, že tu máme něco, co ostatní nemají, a proto jsme lepší. Přitom třeba tebou zmíněná rovnoprávnost v Evropě, Americe, nebo konkrétně v ČR neexistuje. Rádo se o ní mluví, ale není. Vždyť menšiny v ČR jsou imrvére diskriminovány. Vezmi si třeba přístup na trh práce. Podle vládních statistik nechce 99 % firem zaměstnávat Roma. Nebo situace na trhu s bydlením. Zůstanu u Romů – v inzerátech se běžně objevuje, ať Romové nevolají. Případně kauza se zásahem URNA v mešitě kvůli knize. Knize, která je několik let v běžné distribuci a volně k dostání. Srovnej to třeba s jednáním policie, když nějakej nácek vydá Hitlerovy projevy. Nebe a dudy. Taky tu stále máme nerovnoprávnost mužů a žen, ať už se to týká příjmů, nebo pracovních pozic.

Podle mě neexistuje žádná hodnota, kterou bychom měli my tady v Evropě a nikde jinde by nebyla. Když se tímhle začneš zabývat, tak zjistíš, že tyhle myšlenky jsou otázkou humanity. Každej národ na světě pěstuje nějakým způsobem vzdělanost. I ten poslední křovák někde v pralese disponuje znalostma, které se předávají z generace na generaci. Všichni na světě chtějí rovnost, svobodu, nějakou formu soudružnosti a bratrství. V tom ostatně spočívá veškerý vývoj – že si věci zjednodušujeme. A není nic komplikovanějšího než kastovní společnost. Proto je rovnost, rovnoprávnost, nevyhnutelná.

Podle tebe je tedy každý národ kulturní, akorát vlastním způsobem?
Já bych ani nepoužil slovo národ, protože je podle mne renoncem industriální éry. Použil bych pojem společenství, který je mi bližší. I v souladu s tím, jak se definovalo moderní židovství po 2. sv. válce, kdy se zrušilo jeho národnostní pojetí a řeklo se, že jsme kulturgemeinschaft. My jsme kulturní společenství, který spolu souzní tím, co sdílí za hodnoty, nikoli tím, jakou sdílí krev. Protože krev máme všichni stejnou.

Jak se tedy díváš na otázku „Národa vyvoleného“?
Koncept vyvolenýho národa neznamená nadřazenost nad někým jiným. Znamená to, že si Bůh vyvolil židy, aby jim předal Tóru, aby ji uchovávali a učili ostatní. My nejsme nadřazení, nejsme ničím výjimeční vůči ostatním lidem.

Abrahám uzavřel smlouvu s Bohem, stal se vyvoleným a dostal příslib, že jeho potomci se rozmnoží jak hvězdy na nebi. Další dějinný průběh poté vrcholí tím, že Mojžíš obdržel Tóru. Proto kdo sám uzná, že chce žít podle Tóry, protože Tóra je v podstatě návod na život, může konvertovat a připojit se ke společenství. A to je to, co nás spojuje. Že jsme přijali jeho příkazů, že něco jíme, něco nejíme, někdy se modlíme, jindy se nemodlíme…

Vnímáš v Čechách antisemitismus?
Podle průzkumů Židovské obce v Praze se míra antisemitismu zvýšila. A já ho docela vnímám. Ve chvíli, kdy se veřejně přihlásíš k judaismu a ještě jsi nějakým způsobem aktivní, tak se na tebe snesou ty nadávky, co se na židy snášej po staletí. Určitě je tady přítomen, a i když není verbalizovanej, tak to v těch lidech někde dme a doutná. Ovšem na druhou stranu se česká společnost tváří dost židofilně. Což je podle mýho jen způsob agrese převlečený za obdiv. Ostatně, co jinýho si myslet o někom, kdo vykřikuje, jak miluje židy, než že je to nácek, co zase rozděluje lidi podle rasovýho klíče. ∞