Miloval psaní i lidi, miloval svou ženu i ostatní ženy. Je tomu nešťastných třináct let, co nás opustil Václav Havel, letiště samostatné státnosti. Naše bytí bez něj se blíží občanskému průkazu a náročné maturitě.

Havel je trochu jako Kafka. Oba rádi nahlíželi mezilidské vztahy přes mikroskop a zaznamenávali nepředvídatelné, nevyhnutelné kolize lidských intencí a jejich důsledků. Asi to znáte pod pojmem absurdita. V české společnosti jsou oba masově uctíváni, ale spíš jako symbolické fenomény než autoři zajímavých knih a divadelních her. Jsou kartami v umělecké a politické hře, ve které jde spíš o štěstí než o preciznost vyjadřování. O tu se Havel snažil nejen v psaní, ale i v životě. Pomáhala mu k tomu pedantská povaha, díky které na rozdíl od Pavla Juráčka dočista nepropadl stimulantu fenmetrazinu. Odolal i pokušení komunistů, aby spolupracoval, odvolal své názory nebo odcestoval.

V divadelních hrách se ona přesnost vyjadřování jeví trochu kontraproduktivně, lépe sluší žánru eseje, který dovedl k dokonalosti v knize Dopisy Olze. Ta vznikala v mezní situaci ztráty osobní svobody a v omezeném rozsahu čtyř stran za týden. Redukované cenzurou bylo i pole témat, do kterých korespondent mohl zabrušovat. Svoboda podle Sartra, jehož inspiraci Havel zmiňuje, není absencí zábran, ale tvůrčí vůlí, se kterou naložíme s nezměnitelnou daností. Je to vlastně dospělost. V Dopisech Olze autor dospěl k sobě, zatímco Olga dospěla k o dvacet let mladšímu herci Janu Kašparovi, jak se Havel dozvěděl po propuštění. Chvíli si na ni ještě počkal, ale měl natrénováno.

Jeho vůle se projevuje koncentrací, s jakou ty čtyři roky 1979 až 1983 vydržel souvisle psát. Půl druhá stovka lejster psaných bez konceptu jen tak z hlavy překvapivě drží formu. Na spoustě každodenního balastu se daří úžasné filozofii. Nikdo by asi nechtěl zažít vězení, ale nejspíš v sobě má jistou inspirační hodnotu. Spíš to bude absence inspirace, při které může s jistou dávkou oné vůle vyvstat v myšlení silná imaginace. Vězení bych snesl, kdyby v něm byl bazén a mohl bych každý den hodinu plavat. Po plavání nepotřebuju nic dělat. A ocenil bych samostatnou celu, i když to se považuje za mučení. Samota je asi cool jen, když si ji můžeš zvolit.

Houby? Ne, radši Havla
Na Dopisy Olze (Atlantis, 1990) jsem narazil v boskovickém antikvariátu v létě 2021 a pustil se do nich o rok později. V červnu 2022 jsem je denně četl v parku. Jednou jsem tam potkal kámoše, který mě podaroval magickými houbami. Připadal jsem si v pořádku, ale nikdo není dokonalý. V médiích se objevovaly zprávy, že účinná látka psilocybin vytrhuje ze závislosti. Prožil jsem tu slavnou smrt ega. Z lavičky jsem se díval na strom a najednou jsem se stal tím stromem. Nebo jsem od něj přestal být oddělený nebo tak něco. Trvalo to pár vteřin.

Psilocybin vytrhuje ze závislosti tím, že vytrhuje úplně ze všeho. Doporučuju ho, jen když máte závislost, která vás opravdu trápí. A jen se školeným psychoterapeutem, of course. Radši na to rovnou zapomeňte, protože přijdete i o závislost, která vás vůbec netrápí. Třeba čtení. Potom už jsem každý den v parku Dopisy Olze nečetl. Možná namítnete, že to je dobře, ale mě to bavilo, ležet v trávě kousek od cesty, číst Havla a nastavovat obal kolemjdoucím, aby věděli, co jsem zač. Občas ho dát dolů a vstřebávat přečtené s indiferentním pohledem upřeným na indiferentní strom, se kterým jsme vůbec nechtěli být za jedno.

Časem se mi naštěstí podařilo do čtení zase spadnout. K Dopisům Olze jsem se vrátil za dva a půl roku. Číst jsem začal tam, kde jsem předtím skončil – na straně 323 dopis datovaný 19. 6. 1982. Houby jsem měl 23. 6. 2022, čtyřicet let a čtyři dny poté. Teď je 2024 a je mi čtyřicet. Let, ne hub. Brzy bude 2025 a parlamentní volby. V dopise se Havel vrací ke svému satori, které prožil, když se z vězeňského dvorku díval na strom za plotem, kterak svými větvemi soucitně přesahuje ostnaté dráty.

Odkaz vězně
Není vyloučeno, že někdy během předchozího života houby pozřel a tohle byl jeho tak zvaný flashback, mnohem větší zkušenost ale každopádně určitě načerpal ze samotného života. Psychedelika zbavují ega chemickým působením, život nebo Bůh nebo karma nám dává poznat svou bezmoc nepředvídatelnou událostí. Život nic nedává zadarmo. Normálně si namlouváme, že máme moc – nad sebou, nad druhými, nad okolnostmi. Snažíme se je předvídat, ale všechny ty ironie náhod a neshody okolností si nikdy nedokážeme ani představit. Na jednu stranu je to hrůza, na druhou dobře.

Když nám život vezme přesvědčení o vlastní vědomosti, přes všechny svízele to v sobě má pozitivní aspekt aktivizace. Nedá mi to, abych se nepodělil. Vzhledem k tomu, že autor používá místo teček středníky, bude citace trochu delší než se sluší, ale Havla není nikdy dost. „Sledoval jsem neznatelné chvění jeho listí na pozadí nekonečného nebe a postupně mě zcela ovládl těžko popsatelný pocit: zdálo se mi, že jsem se najednou vznesl vysoko nad všechny souřadnice svého momentálního pobývání na světě do jakéhosi nadčasu totální ‚sou-přítomnosti‘ všeho krásného, co jsem kdy viděl a prožil; usmířený, ba téměř něžný souhlas s nevyhnutelným během věcí, jak mi ho toto stanoviště otevíralo, se ve mně spojoval s bezstarostnou odhodlaností až do konce čelit všemu, čemu je třeba čelit; hluboký úžas nad svrchovaností bytí přecházel v závrať nekončícího padání do propasti jeho tajemství; bezbřehá radost z toho, že jsem, že žiju, že mi bylo dáno prožít vše, co jsem prožil, a že to všechno má zřejmě nějaký hluboký smysl, se ve mně podivně snoubila s neurčitou hrůzou z neuchopitelnosti a nedosažitelnosti všeho, k čemu se právě v tuto chvíli, stanuv na samém, okraji konečnosti‘ tak těsně přibližuji; byl jsem zaplaven jakýmsi vrchovatě šťastným souzněním se světem i sebou samým, s touto chvílí, se všemi chvílemi, které mi vybavuje, i se vším nedohledným, co je za ní a co znamená.“ (s. 323) V dalším odstavci autor začíná být exaktnější, převádí svou zkušenost do strukturovanější filozofické reflexe. Dobře věděl, že už toho moc dodat nemůže, ale měl holt ještě spoustu volného místa a další happy hours až za týden.