Na plátno víček se promítají první obrazy. Bez klepání, nečekaně, jako by tu vždycky byly. Když usínáš, jsi nejkrásnější. Líbám tě na víčka. Až se probudíš, budeme se zase rozbíjet o stěny svých těl. Láska na příděl.

Poprosím tě o soucit, o ten se musí prosit. Když budeš sténat, budu jásat novou hudbou, nová slova nových témat. Nové slunce na novém slunci. Rozbíjíme se o iluzi tvoření. Miluju tě, protože jsi blízko. Jak je láska krátkozraká. Miluju tě, protože jsi ve mně. Jak je sobecká. Miluju tě, protože jsi nedávno. Jak je zapomnětlivá. Miluju tě, protože jsi tklivá. Jak je optimistická. Miluju tě, protože mě vidíš. Jak je bojácná. Miluju tě, protože jsem zapomněl, proč tě miluju. Miluju tě, protože mě vnímáš v těch rozpacích. Moje slova v oblacích přemýšlení.

Vrátila se mi něha. Jsi i nejsi tu. Tak je to třeba. Je třeba milovat všechno, co se stane. Vystupuješ z pozadí milovaných problémů. Zase jsem k tobě sklouzl, k sobě. No tak pojďme, rozbijme to kamení cizího pohledu. Není zač bojovat, ale je co říct. Vše, co nemá cenu, se ztratilo mezi prsty, v pasti zmatené touhy. Barvy jsou jasné. Je na co svalit vinu. Je další rok, všechno vykvetlo. Další krok bez debat. Další světlo, hlad, šukat pohled rozglábených vrat. Všechno bylo špatně, ale nebolí to. Není žádné ego. Jen vědomí. Taky tělo. Tichá perspektiva zájmu.

Lítat. Ohromit soustavu poupat iluzí letu. Šířit naději humornou rebelií. Osvobodit usoužené ženy neláskou. Neptej se, nebo odpovím. Barvy. Čas. Běh. Opřen o strom v parku, kolo po boku, poměrně opeřen vlasy, slunce nesmírně příjemně svítí a snad proto nic konkrétního, jen stíny a vzpomínka zase na někoho nového, téměř skutečného, kdo mi netečně hází přízeň.

Snové scény
Myslím na ta místa světa, na která nemůžu dosáhnout představivostí. Myslím na svůj strach (zátěž) a odvahu (vzepření se nebo švih). Můj strom je mladý a štíhlý, pere mi do zad mízu. Hlava, záda, tělo. Máš mě ráda? Jsme spirit. Namachrované maso. Nachromovaná mysl. Jsi šílená výprava do dalekých tušin ducha. Už mě opouštíš, už hledám tělo návratu, vzývám konec, očistec vykoupený novým strachem. Vždycky něco ztratíš, ale není co ztratit.

Každé druhé slunce se zatíná až do morku přítomnosti. Prahnu po tichu noci v krovu společnosti. Hvězdy, bolest, odvaha. Strach je aktuální maska sexuality. Hřeje představa tvé teplé přízně, pomíjivých jedenácti minut, které budou doznívat a doznívat, až vyhasnou. Zbude hrdá vzpomínka. Postpóza, vhled. Láska je sled. Všechno je výsledek toho, co bylo. Už se nemůžu usmívat, hrotit to. Ne teď, ne zítra. Zase to přišlo. Nesnažím se mluvit ani psát. Protnul mě stín nicoty, stromu, který se ani nezdál nebezpečný. Všechna ta místa pamětí proměněná v prach. Prodej minulost za almužnu svobody. Je třeba činit, o čem bylo sněno. Snít dál, když to bylo odčiněno. Bezbřehá touha ničí břehy.

Na lavičce v parku v polospánku. Za víčky mi začaly naskakovat obrazy, snové scény. Vlastně nezačaly. Nedokázal jsem definovat moment, ve kterém se vynořily. Vlastně se to nestalo. Jiné slovo. Podobný pocit jsem měl, když jsem pracoval jako administrátor a e-maily se vždycky ohlašovaly cinknutím. Měl jsem z toho cinknutí zvláštní pocit. Kdy tu nebylo a kdy už tu bylo? Nebylo tu vždycky? Kde je teď? ∞