Něco stopnout. Být tím, kdo vystupuje z nerozlišenosti jako náhlá danost. Jen ne sebou, to je jen reflexe, obsese. Štít falešného majetku, se kterým nevíš, co dělat. Pýcha a deprese, nutná a nudná, tvůrčí v rytmu vrypu. Ale na cestě je všechno jinak.

Nesnaž se, aby to do sebe zapadalo. Co ti budu povídat? Najednou se líbáte, vídáte, vrháte ustarané pohledy do zrcadla a navzájem z nich na sebe usuzujete, že jste dobří lidé. Čekáte, jako jste čekali předtím, jako já čekám teď. Na odpověď, na soulad vět. Neintencionalita je sexy. Sex je oboustrannost. Balení je působit bez tlaku. Využívat přírodních sil, ne reflexních. Reflexe je opak balení. Reflexe žasne. Sex je bezprostřední přítomnost u přírody. Reflexe nepropustí žádnou komunikaci, jako ji nepřipustí zrcadlo. Zkusit se to ale může.

Jste dva? Setba. Páření. Záření. Tam tak být, tam se najít. Přeplesk puerhem, potřeba odpuštění, pokoření. Tisknu na sebe čelisti. Kromě rukou a nohou poslední vzájemně komunikující útvar těla. Chci být druhým, ale být druhým a sebou zároveň prý nejde. Šlohnout se. Povznést se nad projekt šlechetnosti. Vysušit ponožky, voloupat pomeranč, vysrat se, vyprostit z nudy-bludy-pudy-šlechta. Kážu ze slonovinové věže, ležérně hážu perly verbeži, bojuju o sebe sám se sebou. Moje láska je pýcha. Moje budoucnost už byla. Jsem psycho. Tak nebuď. Tak ne. Tak jedeme.

Nech bejt
Je třeba s tím žít, ne to furt ničit. Žít a nechat žít. Já jsem vlastně chtěl nechat to padnout vědomě o mě. V přítomnosti svého zraku se nějak chovat, ne blouznit o zázraku. Schovat se v běhně. Ne. Je to prolínající se mnohost, před kterou klekl i Sartre. Neprůhledný barter. Žijeme vedle sebe, v sobě i vzájemně. Vím, že tě na to nenavábím. Vábení je sbližování oddalováním. Jen se ti zošklivím, jak se hrbím nad psaním omámený chtěním. Pes na stopě bez zastavení. Láska, zapomnění, sen bez rozednění. Květ, který umírá na sklonku rána, ticho, největší rána. Copak tě ten lynč neokouzlil? Jsem miláček davu, mučedník. Toužím být milován víc, mrtvý. Zvláštní. Mezi tím vším. Stopy. Touha po domově, domluvě. Domů. Prosím. Prosím. Prosím.

Rozostřím, zpomalím, ven z vlaku myšlenek. Vztek muset. Reflexe je vězení, ale vlastně svoboda. Volní, svolná, vodní, spodní proudy psycha. Zůstáváš pod hladinou, jako bys chtěla ohromit zmizením, oslnit, zažehnout. Ale to nejde naplánovat jako výstup na horu. Chceš víru druhých, ale to není to hlavní. To hlavní je nervní, spontánní, ale není to spontaneita. Spontaneita není. To hlavní je zůstat hlavní, která míří, tasí. Nade mnou datel. To je boží, jak šéfuje tou hlavou, datluje. Je barevný jak nevkusně oděná teenagerka. Fajn odpočinout si od lidí. Lidí stavějí vkus na odiv, self-dojem. Je reflexe-svoboda a reflexe-cenzura. Všechno je reflexe a nic není reflexe. Uchytit se, zabřednout, vybřednout. Plout prost pout.

Ztracená energie
Energie přítomnosti, která utekla, zatímco jsme přítomnost chtěli. Ztracená energie je ztracená budoucnost, která se štěpí pod vrstvou váhání a nejistoty, co to vlastně je – jít jistý směr. Strach, propast, krok, skok, nová, vonná, bezdůvodná půda. Staronový pocit, ale úplně nová podoba. Zahrada zla je zahrada života, předpěstovaná přítomnost, nicota, která dá život novému rozhodnutí, rozvinutí. Najednou není, co by bylo rušeno. Ambice je naplněná. Hřích strachu odpustila odvaha. Když někoho nesnáším, tak je to výraz mojí osobnosti. Sama hejtuješ až do morku kostí. Je mi jedno, že se to nehodí. V hlavě máš kapradí. Nenávist ani lásku nejde vysledovat. Výsledek nebude uspokojovat. V klidu skepse se stejně budeš muset rozhodovat. Co dělat a tak.

Štítivý štít lucidity. Hra s myslí, že tohle jsi ty. Tohle už ne. Na palici, totálně. Radši upřímně milovat vše a nenávidět též. Kašli na šachovnici. K tomu ti dopomáhej druhý. Svědek nicoty, čímž ji zhmotňuje. Jsi to ty a on tu je. Všechno je jedno, všechno je dno, něha. Dny teplé v pohybu a pochybách o pravdě naprogramování. Reflexe ustoupí na hranici viditelnosti.

Mimikry osobnosti zprvu nové.

Ale pak bys zase chtěl být sám svou možností. Tím, kdo se postí a honosí všímavostí. Jsi v pasti nutnosti so-called upřímnosti. Co je ideál dynamiky? Bezintenčně sdílet samotu bez slizké grimasy povinného směru k pravdě a lásce. Říkat i negativní věci bez rozmyslu jako dítě. Přisnil jsem si tě v religiózní racionalitě do své sítě, zatvářil se sytě a uviděl tě jinde. Pookřál, narazil, porovnal, vrátil, promíchal. V koktejlu emocí hledal identitu. Opil se a pobil. V čem je rozdíl mezi tou a tou, mnou a mnou? Mnou a tím, jakého mě vidí? Jsem jím i nejsem, jak se mi to hodí. Je to všechno jenom haluz. Strom života roste natruc. ∞