Všichni to řešíme. Já i ty. I když máš plány, spousta věcí je stejně najednou jinak. Plány tě aspoň trochu kotví v klidu. Takzvaně víš, co bude. Stejně je to ale všechno nahodilost. A my všichni jsme v tomhle světě lost.

Po překonání traumatu z toho, že tady jsme. Že tady vůbec jsme. Že jsme se do tohohle prostoru dostali zase jenom kvůli další nahodilosti, která možná… byla tak trochu v plánu. Přijímáme sebe samé v podobě, kterou jsme si nevybrali. A kterou můžeme měnit jen trochu.


Dorůstáme do podoby sebe sama. Danosti, kterou lze kultivovat, ale ne změnit. Přebíráme sebe sama jako jediný možný nástroj bytí v tomhle vakuu jménem Země. Po touhách vzdálit se od ní a překonat předurčenou malost. Po touhách být víc než člověkem. Po těch touhách se nakonec ale stejně smíříme s gravitací a denním stereotypem. Ubývá energie pro vzdor a ubývá i čas. Běží nějak rychleji. Utíká. Už není přímo úměrný množství energie. Dny se najednou zrychlují, protože energie je méně. A méně. A méně. A možností čím dál více. A to vědomí, že si nelze vybrat všechny, se stává frustrací. A následnou paralýzou. Nutností určit si priority. A vybrat si jen něco. Z toho všeho. A tak se nakonec smíříme s fixní podobou své podoby. Doby štěstí i nehody. Náhody splétající cesty s dalšími náhodnými chodci na naší cestě, do které jsme se i my připletli. Na cestě osvětlené dnem a v noci pouličním světlem. Na cestě náhod, povyků i vzlyků. Hledání smyslu a unikání povinnostem. Jako by ten přísný sekuriťák čekal, až nás bude moct vyhodit z našeho života, protože mu nebude dostatečně dobrý náš obličej. V úsměvu bude číst výsměch a sám přes svoje komplexy se neotevře přijetí vřelosti.

Vždycky klopýtám, když mám pocit, že mě má život ve svých rukou. Pak pospíchám. Kamkoli. Dokud ho nenajdu, nejdu spát. Pak se mi ho na pár dní podaří chytit do těch svých. Chápat, proč jsou věci tak. Či onak. Na omak dá se hned poznat. Jestli to půjde nebo nepůjde. Jestli se ještě uvidíme nebo jestli nejsme kompatibilní ani myšlenkově, ani fyzicky.

Nahodile nalhávat
Mohl bych žít s tebou, mohl bych žít klidně s ní. Nejsem holka, co na první pohled pere ponožky. A jsem ambiciozní, protože nekoukám na seriály a netěším se, až si sednu do křesla a nebudu nic dělat. A proto jsi s ní. I když to nebude na furt a ty to víš. Ale myslim, že si to jen nalháváš.

Nahodilost nás k sobě spletla. Jako slunečnice, co se lekly světla. Lidi bez vášně jsou vata ulic. Zavřít oči je jediná cesta, jak je bez úhony projít. Nenechat se roztavit a dojit. Zachovat si tvar. Ale nikdy nepřiznat, že si těma vypranýma ponožkama občas vycpáváš rozkrok.

Obsah je daný a záleží na formě. A já se buď nechám zničit sama sebou. A nebo mě zachráníš a zkultivuješ. Sešněruješ do řádu. A já tě za to budu milovat. Nebo se ztratím ve své nekonečnosti, která nemá hranice. Může směřovat kamkoli, ale zároveň často nemá důvod. Tenhle celek spěje ke zničení sebe sama. Je to zvíře odloučené od smečky. Jediná jeho výhoda je lidská podoba, která mu umožňuje nahodile mezi lidma přežívat. Hrdá šelma s mimikry. A pud sebezáchovy v těch nejkrušnějších chvílích probouzí všechny poznané a nenáviděné vlastnosti, které jsou ale paradoxně zároveň jediným darem, který umožňuje přežít.

Je to rozhraní dvou světů. Můžeš se nechat zachránit nebo začít sám zachraňovat druhé a utéct tak od sebezničující podstaty. Zapomenout na sebe a věnovat se druhým. A nebo bezmezně tu podstatu naplňovat a jednou nad sebou zvítězit. Smrtí.

Já už jsem propásla ten čas, kdy bylo možné mě ochočit. Jediná možnost je propadnout své vášni. A nechat se jí zničit. ∞