To psycho jsme jen my. Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sama sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným, a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho asi právě zničilo. A to on se nedá.

Jak s ním jednat, s ním, který je tebou? Hlavně se nespojovat s žádným jménem, pozorováním, posudkem, dojmem, že kromě mě je v místnosti ještě někdo jiný. Aktivně vystupovat z uvědomění toho obrazu. Ukvapený závěr je cynismus. Nepopírat toto já, jež zkrátka je. Možná taky není. Bezpochyby není!

Toto já je duše, která dusí. Toto já je snaha být druhým. Kontrolovat, jak nás vidí druzí. Tím ztrácím sebe i druhé. Správně provedená kontrola je nechat svou image plynout a jako věrný souputník s patřičným úžasem následovat své pochody. Případně jimi nakazit druhého. Pak není třeba odcházet se sklopenou hlavou.

Přestat to plotit
Pozorovat bez úsudku, naslouchat buddhovskýma ušiskama beze studu, snahy, chtění zůstat či odejít. Je třeba opustit orbit minulosti. Bez pochopení není láska. Bez přijetí (zmatku) není pochopení (lásky). Nejde o nic konkrétního, ale o spoustu podob, které se vznáší nad těmito slovy. Zůstávají po kometě mého myšlení jako epitafy obsahující mou dé en á. Je to pralátka ulpívajících a zároveň uplývajících vteřin. Nezachytitelná danost vztahů, stavů. Mapa buněčného bujení, která jde jenom myslet.

Jde i nemyslet nebo se oprostit, prostoduše proletět. Přestat to plotit, platit za pobyt, kterýs nezvolil. Přestat to psát, fotit, hrotit, potit, prostě jen… Chápeme v nedostatcích, to je motivace. To „jen“ je konec. Konec mého konceptu, sdělení, umění, zhmotnění, zmostění, trollení, zmnožení. Začátek je za koncem. Vynoření z vypaření. Nic nezůstává, jen ty. Já zařvalo někde vzadu, já reflektované. Já nereflektované tě prosím, hledám a chci ustavit, ale ty se vzpíráš. Jsi láska, jsi bůh.

Tohle jsou jen slova
Nejsi ona. Ona je tvé reflektované já. Jsi a já jsem, a proto nejsme spolu. Nikdy nebudeme. Nikdy se nepřestaneme snažit být. Jako by mělo smysl jen být spolu. Není ale nikdo druhý, kdo by chtěl, není já, které by chtělo. Není nikdo, kdo by chtěl. A přece je chtění, je to já, které není. Když tu nejsi, tak mu podléhám. Ale pravá hra začíná, až když zavadíš o skutek. Tohle jsou jen slova, stesky, psycha, šance na šok ze sebe, který ale nikdy nebude dost silný, aby mě odpoutal, odradil. Pravda pálí, žárlí.

Na konci religiózní roury světlo smíchu všechno znicotní. Zhmotní se zase jen to, co bylo, budoucnost docela jiná, ale stejně nicotná, plná planoucí snahy o zásun do šuplíku s šémy. Leží v něm však jen pravdy, které se staly lžemi. Chceš jít, ale povel je až bolest a to je pozdě, zdá se, pozdě, a to znamená, že nejsi úplně tady podle mapy. Planeš všude vášní všivého Šivy, který jaktěživ neřekne nic hezkého, ale dá se to poslouchat jako třeba vibrafon. A to je kámen úrazu. Voda, život. ∞