Zvrácenosti na obrazovce a plátně? To nejsou jen Prostřeno z Moravskoslezského kraje, tuzemské estrády z přelomu století či osobnost všeumělce Tommyho Wiseaua, který vám ve svém (pro mnohé kultovním) díle The Room naservíruje 99 minut těch nejpitomějších dialogů a záběrů vůbec. Libují si v nich i přední filmoví režiséři. A pak také ti méně známí…

To psycho jsme jen my. Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sama sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným, a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho asi právě zničilo. A to on se nedá.

Umělec Martin Mulač opíjí noc, podmaňuje si její blaženou temnotu a pod jejím kouzlem zaříkává noční můry a mění je ve skutečnost.

Zvrátit hodnotu. Postavit ji na hlavu, jestli teda v tom lepším případě vůbec nějakou má. Nebo přidělat o pár víc končetin, pár let jí přidat. Pak ji nechat šlapat v loužích. Celé už to nabývá představ, které se v čisté mysli jen málokdy udrží déle, než se zlomí vaz.

Před několika lety mi zvrácené přišlo leccos, co se odlišovalo od normálu. Věšení se na háky, návštěvy čtyřkových hospod, umělci tvořící z vlastních tělních výměšků, fotografie v galeriích adjustované na klipsech.