Vidím tě každý den. A můžu tě vidět i několikrát denně, když si na tebe kliknu.

Stavíme si kolem sebe zdi. Pro tu facebookovou není ideálnější pojmenování. Zeď, která nás od sebe odděluje. A my ji každým dnem stavíme pevnější a hutnější. Malta ze slov a fotek, fasáda z pocitů, chladná víc než beton. Vztahy se mění na virtuální a o to víc si vážím chvil, kdy tě potkám osobně. Kdy s tebou budu sdílet svůj čas v kavárně nebo u tebe v obýváku. Komunikace redukovaná na lajky nebo smajlíky mě nezajímá. Odráží akorát izolovanost. Kdybys chtěl, právě bys mi neposlal jeden z desítek lajků, který rozdáváš, abys sám dostal zpět pozornost, ale aspoň bys zavolal. Jenže přes svý vlastní životy nemáme čas na ty druhých, tak aspoň lajkujeme. Aspoň. A máš se skutečně tak, jak to o tobě vypovídá tvoje zeď? Proč ti vlastně nezavolám sama.

Říkáš, že je se mnou těžká komunikace a že si věci beru moc osobně. Ty naši konverzaci umíš zredukovat na pár znaků v messengeru. Pěkně stručně, věcně a bez emocí. Neumíš s nimi pracovat. Jsou pro tebe tíhou, kterou i při své konstituci neuneseš. Absurdní. Možná ani nevíš, jak bys je měl nést. Do tašky se zabalit nedají. Večer v cizím městě, kde jsem se dobrovolně ztratila, protože jsem chtěla jen jít a pozorovat okolí a nechat ho, ať se přede mnou odhalí bez jakýchkoli mých očekávání a plánování, jsem ti napsala. Emotikony přepsané do pár řádků. Nebylo to nic, co bys chtěl číst. Taky jsi odepsal, že po sms se takovýhle věci špatně řeší. Raději bych svoje pocity s tebou sdílela osobně, ale tvoje nedostupnost mi to neumožňuje. Jsem zvědavá, jestli se k týhle věci postavíš čelem. Uplynul týden a já čekám doteď, až mi řekneš, jakým způsobem se to řeší líp.

Vychází teď hodně článků, v jejichž názvu je číslo. 5 zpráv, 30 důvodů, 18 výhod. Ještě, než text začneš číst, zhruba víš, jaké množství času s ním ztratíš. Je to trochu podbízivé, nebo ne? Snaha dostat se ti za každou cenu na oči. Zároveň tam ale nechtít setrvat moc dlouho, proto před jeho konečným přínosem se oči přimhouřit nedají. Stejně článek ale rozklikneš, a i když jsi už v půlce a očekával jsi víc, dočteš, protože víš, že už tě to moc chvil stát nebude. Co kdyby přeci jen to sdělení, které hledáš, bylo až na konci článku. No nebylo. Ale aspoň docela pobavil.

Zavázala jsem ti oči. Měl jsi už jenom čekat. Co udělám. Já jsem odešla. Naprosto nečekaně. Rozmyslela jsem si všechno. Nechci už se k tobě jakkoli vázat. Pouštim tě jako draka. Ještě není podzim a už letíš. V bouři a dešti, co se mísí s duhou, daleko ode mne. První letní noc. Svět je tak malej, chvilkama není už kam dál jít. Všichni jsme stejní. Nelze potkat jinou bytost. Jen najít zase nějakou další podobnou. Chvíli si s ní hrát. A pak ji zase pustit. Posadit k řece a pohladit po vlasech.

Žijeme v blahobytu. Sami ze zvyku. Z pohodlnosti. Nebo ze strachu? Je to výhodný sobectví. Jsi sám za sebe a nemusíš se omezovat. Žiješ si přesně tak, jak chceš. Říkáš, že ti to vlastně úplně nevyhovuje. Ale neumíš žít jinak. Jsi dlouho zvyklý jen sám na sebe, že si ani nedovedeš představit, jak bys žil v interakci s někým dalším. Natož jak bys jej ještě začlenil do svého každodenního života. Obnáší to kompromisy a toleranci. Máš rád všechno pod svou kontrolou. A takhle bys neměl. Překvapovala by tě každým dnem nějaká nová situace, na kterou bys musel reagovat. Prostě by nemohlo být vše podle tebe. Bojíš se, že by tě to rozhodilo. Že by to narušilo tvůj režim, který potřebuješ mít pevný, stabilní. Takový život je ale velmi smutný. Kdyby ti to ale opravdu nevyhovovalo, tak bys to změnil. Chudák ta tvoje myš, musí mít to levé tlačítko už úplně proklikané.

Běžel jsi. Rozběhl ses a snažil se utéct. S novýma adidaskama s pěnovou podrážkou to mělo jít dobře. Běžel jsi už celou jednu desku nijak sluníčkový hudby, ale pořád jsi necítil cíl. Klamavá reklama, vždyť s těmahle botama v něm máš být první. Pozorovala jsem tě z altánu, jak pobíháš sem a tam, a chtěla na tebe zavolat, že sám sobě neutečeš. Ani s těma nejdražšíma botama. ∞