Prázdno uprostřed kruhu

Snoubenci, sourozenci, kamarádi, náhodní pocestní z CouchSurfingu, známí známých. To všechno v rámci jednoho žižkovského bytu, komunity, nebo, jak říkají, „opravdového společenství“. Jde o nový typ spolubydlení, nebo o renesanci a přetváření starých myšlenek? O tom, jak takový byt funguje v teorii a v praxi, jsme se bavili s jeho „pevným jádrem“ – výtvarnicí Míšou a urbanistou Pavlem.

Jak jste dospěli k myšlence alternativního sdíleného bydlení?
Pavel: Nejdříve jsme o tom hodně mluvili. S různými lidmi a při různých příležitostech. Řada z nás jezdila na brontosauří tábory, anebo je i organizovala (Hnutí Brontosaurus je ekologicky orientovaná mládežnická organizace, funguje od r. 1974 – pozn. red.). Vycházeli jsme hlavně z hlediska soběstačnosti, ekologie a podobně. Těmito věcmi jsem se zabýval i při svých studiích na stavební fakultě a při roční stáži na Erasmu ve Švédsku. Zajímal jsem se o různé alternativy ekonomické (třeba lokální měny), o úsporné domy a obnovitelné zdroje energie. A když znovu vyvstala potřeba najít si bydlení, potkalo se to s tím, že mému bratru s Míšou končil nájem, a tak jsme si řekli, aby nezůstalo jenom u slov, že si začneme hledat bydlení společně.

Míša: Já jsem za studií v Plzni bydlela na několika studentských bytech a zkušenosti byly různé. Věřím, že spoustu lidí by to spíše odradilo. Ale na našem bytě se lidi sešli neplánovaně krásně a tam jsem poprvé zažila to, čemu se vědecky říká psychologický pocit komunity. Zároveň jsme všichni studovali různé umělecké obory, takže jsme to neustále sdíleli, byla tam vzájemná podpora a kreativní atmosféra.

P.: Na začátku jsme hlavně hledali. Hledali další spolubydlící, hledali inspiraci „jak to dělají jinde“ a ujasňovali si, co vlastně chceme a nechceme. Dohromady jsme už na tomto poli měli poměrně bohaté zkušenosti: od různých forem bydlení s rodiči přes bydlení na koleji a ve studentském bytě po různě dlouhé soužití s partnerem, s dalším párem, i o samotě, v Česku i v cizině, a v různých typech domů. Většině těchto běžných způsobů bydlení a soužití jsme se při tom chtěli vyhnout, ale zároveň jsme neměli žádnou jasnou představu, co to vlastně hledáme.

Pro mě byla hodně zásadní zkušenost s Rainbow Gatheringem (název pro pravidelná setkání Rainbow Family, komunity hnutí hippies – pozn. red), protože se v ní krásně propojily již zmíněné věci a zkušenosti, ale hlavně tam byl onen obtížně popsatelný duch lásky, důvěry a svobody, vznikající i mezi lidmi, kteří se vidí poprvé, a který lze asi pouze zažít. A tohle naladění, tenhle duch, to je myslím to, co je jakýmsi neviditelným jádrem našeho společenství, oním prázdnem uprostřed kruhu.

V čem se liší váš princip sdílení bytu od obyčejného studentského sdíleného bydlení?
P.: Asi hlavně v tom, že má dlouhodobou perspektivu a jiného ducha. Jde nám totiž o vytváření „opravdového společenství“. To je pojem z knížky Scotta Pecka, který se snaží vyjádřit, že nejde jenom o společné bydlení, ale spíš o společnou cestu životem. Já to chápu tak, že jde především o vytváření blízkých vztahů mezi všemi ve společenství. Tím myslím vztahy, kdy vám nikdo ve společenství není lhostejný, záleží vám na tom, jak se cítí, a podporujete ho na jeho životní cestě. Je v tom velká otevřenost i zranitelnost. Prostě láskyplné vztahy. A to je něco jiného než pouhá tolerance, se kterou v pohodě vystačíte třeba při tom studentském bydlení.

No a druhý rozměr, který vnímám, je vztah k celému společenství. Záleží nám totiž na tom, v jakém duchu spolu žijeme, a na tom, aby tohle společenství a tenhle duch pokračoval dál. Je to jako plavba na lodi, takže když se vám něco nelíbí, tak prostě nemůžete jen tak vysednout, jít si po svých a nechat ostatní, ať se starají. Proto je důležitá ochota problémy řešit, a ne od nich utíkat.

M.: Když mluvíš o duchu společenství, o lásce a svobodě, těžko se to vysvětluje. Není snadné se vyjádřit tak, aby taková slova nezněla banálně a hloupě. Proto i když hledáme někoho nového do bytu, tak lidi zveme, ať se k nám přijdou podívat. Na rozdíl od normálního studentského bytu my to děláme zcela záměrně a vybrali jsme si to sami. Samozřejmě tu hraje roli i ekonomické hledisko, ale hlavní motivací je naše vědomá volba a že to má mít dlouhé trvání.

Takže si v takovém bytě dokážeš představit i děti?
M.: Jo, já k tomu hodně směřuji a vždycky jsem to tak myslela. Pro mě je to dlouhodobá představa životního stylu, něco, co mě baví a naplňuje. Protože často slýchám story maminek s dětmi co buď muže nemají, anebo je od rána do večera v práci a ony sedí doma samy, což je pro mě ten největší horor. Takže klidně do budoucna i víc maminek s dětmi.

Je tedy pro tebe ideální představou barák za městem?
M.: Na to se mě hodně lidí ptá, jestli chci bydlet ve městě nebo na vesnici. Já jsem nad tím několik let přemýšlela a došla jsem k tomu, že není žádné „nebo“, že je „a“. Ve městě jsem vyrostla a nechci se vzdát kulturního dění, je to pro mě důležité osobně i pracovně. Zároveň trávit čas jenom ve městě je k zbláznění, potřebuji občas někde načerpat sílu a inspiraci. Za normálních okolností asi těžko můžeš mít byt ve městě a zároveň dům nebo alespoň zahradu na vesnici, ale když se spojí víc lidí, tak už je to reálné.

A mít k tomu ještě sdílené auto?
M.: No to už mám, jsem přihlášena do car sharingu. Já bych asi ani vlastní dům a byt a auto nechtěla. Naše civilizace je hrozně rozežraná a mně se to nelíbí. Sdílení není jenom způsobem, jak ušetřit, ale i jak neplýtvat a najít lidštější způsob žití v materiálním i nemateriálním rozměru.

P.: Taky je důležité dodat, že žijeme tím, čemu věříme. Že to zkoušíme udělat za těch podmínek, které tu jsou, místo toho, abychom čekali, až přijde nějaká revoluce nebo se něco zásadního změní. Prostě je tu nějaká situace, máme nějaké prostředky, tak je důležité začít. Cítím v tom i vliv takového ekologicko-politicko-aktivistického prostředí, ve kterém jsem se hodně pohyboval, chodil jsem na různé demonstrace a diskuze, bavil se s lidmi. No a všichni už jsou unavení z intelektuálních debat a volají po nějaké přímé akci.

Považujete se za komunitu?
M.: Držíme se pojmu Scotta Pecka „Opravdové společenství“ (dále v textu OS – pozn. red.), protože slovo „komunita“ je sice dobré tím, že odkazuje ke komunikaci, která je základním prvkem, ale na druhou stranu je to cizí slovo a lidi mu méně rozumějí, když o tom mluvíš. Kdežto slovo „společný“ evokuje sdílení. Kromě toho je tu přímá asociace a averze ke komunismu a hippies. Lidi si pod „komunitou“ představí nějaké hrozné komunisty, anebo sex, drogy a rock’n'roll. My nejsme ani jedno, ani druhé. Navíc na komunitu je nás relativně málo, točí se tu většinou kolem 5–7 lidí.

Vaříte si společně, nebo rozdělujete poličky v lednici?
M.: Děláme si společné nákupy, protože je nás hodně a můžeme si tak objednat větší množství zásob přes internet. A jak z toho kdo vaří, to už je na jeho uvážení. Jestli má čas a chuť uvařit pro všechny, nebo jestli dělá jen tak rychlovku pro sebe. Jinak máme i individuální poličky, ale samozřejmě otázka, co je sdílené a co je soukromé, se vždycky vynoří a musíme ji neustále řešit.

P.: Mít společné suroviny mi přijde hodně praktické. Místo toho, aby měl každý svůj pytlíček rýže, prostě občas někdo koupí pytel rýže, jiný zas pytel kuskusu nebo pohanky. Se surovinami, které jsou vcelku levné a dlouho vydrží, to funguje skvěle. S ovocem a zeleninou, které se rychleji kazí, anebo s dražšími věcmi, tam už více rozlišujeme společné a vlastní – máme na to vyhrazená místa. Ale komunikaci asi žádný systém pravidel nenahradí. Důležitý je pocit, že každý nějak přiměřeně do společného dáváme i bereme. Když tam tohle není, směřuje to spíš k těm soukromým poličkám. Osvědčilo se nám zavést sešitek, kam zapisujeme, co kdo koupil nebo udělal, aby to nebylo založené jen na pocitech, a připadá mi, že i díky tomu máme rázem více společného jídla. Píšeme si tam ale i různé vzkazy a nápady.

Máte nějaká pravidla spolužití?
M.: Máme nepsaná pravidla, na kterých se dohodneme a které se stále mění. Spousta běžných studentských bytů má různé rozpisy a pravidla, co se týče nějakého úklidu, mytí nádobí a podobně, a typicky moc nefungují. U nás platí princip „vidím bordel, tak ho uklidím“, když už to dělám potřetí a jsem naštvaný, tak jdu za všemi a řeknu to. V ideálním případě se to tedy řeší komunikací. Hlavní je nemlčet. Každý kruh klasicky začíná tím, že se první hodinu řeší praktické věci, jako například ten úklid, a vyřeší se. A není potřeba mít nějaký rozpis a nikdo nemusí dělat práci, která ho nebaví. Dělá to, o čem si myslí, že má smysl. V tom je obrovský rozdíl na emocionální úrovni fungování. Ideální stav je mít co nejméně pravidel a řešit ty problémy, které jsou, ne nějaké virtuální.

P.: Jinak i ta pravidla jsme občas vymysleli, ale po čase jsme od nich ustoupili, protože problém pominul. Ale s příchodem každého nového člověka se to musí celé přetřást a nastavit od začátku, protože každý řeší něco jiného.

Míša už zmínila takzvaný „kruh“, u kterého se pravidelně scházíte k řešení společných záležitostí. Mohli byste trochu přiblížit, o co se jedná?
M.: Kruh je jedna z forem komunikace. Vychází z domorodých indiánských „technik“. Lidé se sejdou a usadí se do kruhu, ať už kolem stolu nebo na zemi. Je přítomný nástroj, dle tradice „mluvicí hůl“, ale ve skutečnosti to může být jakýkoli předmět. Udělá se nějaký vstupní rituál – jak konkrétně má vypadat, je na uvážení kruhu, u nás třeba zpívání nebo společný óm. Lidé se tak naladí a spojí. Někdo, kdo s tím není zvyklý pracovat, se může cítit trochu divně nebo trapně, ale má to svůj význam a smysl. A pak první, kdo má nějaký podnět nebo nápad, si vezme „mluvicí hůl“, která dovoluje tomu, kdo ji zrovna drží, mluvit. Všichni ostatní v tu chvíli jenom poslouchají. Hůl se postupně posílá po kruhu stále dokola a lidé se střídají. Říká se tomu „mluvící kruh“, ale ve skutečnosti je to spíše „poslouchací kruh“. Jde o to, že v normální diskuzi se lidé přeřvávají a většinou vyhrává ten, kdo je víc slyšet, kdežto lidi, kteří by sice měli co říct, ale jsou ostýchavější nebo prostě nejsou tak hluční, zůstanou nevyslyšení. Tady, když držíš v ruce ten předmět a dostane se k tobě slovo, máš vždycky možnost se vyjádřit. Člověk se dozví spoustu věcí i od těch tišších lidí. Samozřejmě pokud nechceš zrovna nic říkat, nemusíš, ticho je totiž taky přínos do diskuze.

Kdo tedy rozhodne, že se kruh uzavře?
M.: Když jednou oběhne celý kruh v tichu a nikdo už nemá co říct, tak je konec. V kruhu se vytváří taková zvláštní dynamika, jak se pořád obíhá dokola, tak krystalizuje a rozvíjí se nějaké téma. Takže i blížící se konec jde poznat.

P.: Taky je zajímavé, že se častokrát stane, že než to k tobě doběhne, tak tvůj názor už někdo řekne, takže ho nakonec ani nemusíš říkat a můžeš se věnovat něčemu jinému. Ta dynamika je taková, že na začátku každý řekne, co v sobě má, a pak se to začne skládat dohromady. A pak z toho může vzejít nějaké úplně nové téma.

Jak sháníte nové lidi?
M.: Jak se ukazuje, není problém sehnat lidi, je problém najít někoho, kdo to zvládne ustát. Protože jak to na začátku možná vypadá sluníčkově a happy hippie, realita je taková, že tam konflikty jsou a že je potřeba je řešit. Naučit se před nimi neutíkat, neschovávat, ale řešit je. Proto se snažíme pozvat člověka na nějakou společnou akci, ať už aby se stavil na jídlo, nebo s námi zašel na koncert. Cokoliv společného, aby viděl, jak to vypadá zevnitř, protože se to těžko popisuje.

Co vás na tom nejvíc baví?
P.: Mimo jiné jsem rád, že se občas můžu sbalit a vyrazit někam na cesty a nemusím to nějak řešit. Taky je to lepší než žít jenom s partnerem, protože pak se s ním člověk rozejde a kromě citových věcí ještě musí řešit bydlení. OS vyžaduje velkou otevřenost a člověk se musí otevřít nejenom jednomu, ale více lidem, a ti pak fungují jako jeho zrcadlo. Vždycky mu ukáží a vrátí to, co zrovna řeší. Zároveň na rozdíl od rodiny to není zatížené rodinnými vztahy. Já tam tedy bydlím se svým bratrem, ale k tomu jsme se dostali spíše z úplně jiné strany než z příbuzenské.

M.: OS je zvláštní druh vztahu. Všichni víme, jak dnes fungují rodiny, a toto je model blízkých vztahů – něco mezi rodinou a partnerstvím. Něco, co ti poskytuje podporu a pocit bezpečí. Ty vazby jsou velmi intenzivní a my v naší kultuře už vlastně nejsme zvyklí na takhle blízké vztahy s více lidmi a vlastně na to nemáme ani slovo. Trochu špatně se to vysvětluje, protože to takhle zase zavání šedesátkovými orgiemi, ale tak to není.

Máte i nějaké negativní zkušenosti?
P.: V tom OS je otevřenost velmi důležitá, ale není bezbřehá. Je velkou otázkou, jak moc jsou ti lidé kompatibilní. Taky jsme tam jednou měli kluka, u kterého se ukázalo, že si půjčuje peníze a pak je nevrací, naslibuje to i ono, povídá o sobě různé nepravdivé historky. Byl to takový černý pasažér, což z dlouhodobého hlediska nejde. Byla to pro nás zátěžová zkouška, dlouho jsme řešili, jak se k tomu postavit, jestli na něj zavolat policii nebo tak. Nakonec jsme se rozhodli, že se nemůžeme spoléhat na ten vnější systém tak moc. Když jsme si to nemohli vyříkat, dali jsme mu asi týden na odstěhování. Byl tam sice strach a nedůvěra, ale nakonec to proběhlo relativně spořádaně.

M.: Nebyla to žádná likvidační částka, ale ne zas tak úplně málo. Ale zkušenost z toho byla mnohem větší.

Má vaše společenství i nějaký kulturní přesah?
M.: Občas pořádáme bytové koncerty. Ten byt je veliký a nás je víc, takže občas něco uspořádáme a tak to dostane i jiný rozměr. Mám pocit, že ta bytová kultura zrovna zažívá renesanci, takových bytů je celá řada, konají se různé výstavy, koncerty, už je to takový trend. Pro nás, možná na rozdíl od některých jiných bytů, to není otázka peněz. My chceme, aby k nám přišli lidi na návštěvu a aby vzniklo určité spojení s okolním světem.

P.: Párkrát jsme dělali i „otevřený kruh“, kam přišli další lidi, které to zajímá, aby se podívali, jak to probíhá. Mimochodem, kdyby se po přečtení rozhovoru o tom někdo chtěl pobavit, tak jsme vždy otevření diskuzi. ∞