Tvar, tvář, tvářit, tvarovat, tvářit se. Hníst, kovat, tavit, tvor, tvorstvo. Tvrdý, pevný, forma, dřevo. To vše je ukryto v etymologii slova tvárnost. To je zas nepochybně spjato s pojmem tvořit. Vždyť právě tvořením z hmoty jí přidáváme tvárnost, a sice v dnešním významu – proměnlivost.

Tvárnost je také spjata s poddajností – jako těsto nebo káva vařící se v džezvě a rozpínající se, vzlínající po stěnách kovové nádoby, dokud nepřekypí a nevylije se přes okraj. Je to jakási hmota, které dáváme podobu. Tvárné je ohebné, máme je spojeno s uměním, mládím, anebo nepevným charakterem člověka.

Podle Etymologického slovníku jazyka českého od pana Machka slovo tvořiti nemá jednoznačný původ. Každopádně se mu přisuzují kořeny v jazyce indoevropském. Analogii můžeme spatřovat s litevským tvérti s dvojitým významem. Původně se zřejmě jednalo o dva různé kořeny, které pak splynuly do jediné podoby. Prvním významem je pevně držeti – tvirtas –, pevný, silný, ve staroslověnštině – твръдъ tvrdý. Druhý význam je pak ohrazovati plotem, staroslověnsky притворъ – sloupová síň, z čehož vzniklo lidové pritvor – přístavek před vchodem. Ve staroslověnštině je kořenem -tvor-, později tvořiti. Odvozeným kořenem je zdloužené -tvar-, odtud tvář. Původní význam se skutečně spojoval se stavbou ohrad z trámů, který se dá asociovat s lužickým twar, tj. stavební dříví, stavba.

Teď bych se na chvíli obrátila k jinému zdroji, a to k časopisu Naše řeč (ročník 35, 1951, číslo 5–6, str. 105–106): „Sloveso tvárniti je utvořeno ústrojně, znamená učiniti něco tvárným. Musíme však vycházet z dalšího významu adjektiva tvárný, jenž není dnes tak obvyklý, zato však byl běžný ve staré češtině – je to ozdobný, pěkný, sličný, tedy mající tvar, tedy formosus. Adjektivum tvárný není odvozen od slova tvar, nýbrž od podstatného jména tvář, avšak přesto se dnes pociťuje jako jeho odvozenina.“

Co ovšem z toho vyplývá, je příbuznost tvorstva, tvora, tváře a formy. To, co bylo dřív tvrdé, stává se ohebným. Co bylo neforemným, dostává novou podobu. Něčemu předáváme tvář, osekáváme zbytečnosti, odebíráme přebytečné kousky. Tvor, jenž byl stvořen, může tvořit, hnětením hlíny, slov, myšlenek. Tvárný je samotný jazyk, měnící své významy, slovní obraty, věty, které pak dostávají podobu románu nebo básně.

Verš je původní tvorbou, protože je písní, která se zrodila v člověku od jeho stvoření a provází ho po tisíciletí. V této souvislosti se nabízí připomenout si útlý svazek Jak se dělá báseň, který sestavil Jan Zábrana. Kniha byla vydána roku 1970 v rámci Klubu přátel poezie Československým spisovatelem. Jedná se o výběr esejů na téma tvorby básní šesti básníků a ukázek jejich poezie.

Na závěr snad jednu ukázku ze Stephena Spendera v Zábranově překladu: „Když někdy ležím v polobdělém stavu, jsem si vědom proudu slov, která se mi honí hlavou a která sice nemají žádný smysl, ale zato znějí, znějí vášnivě nebo tak, že jejich zvuk evokuje poezii, kterou znám. A jindy mě zase při psaní hudebnost slov, jimž se pokouším dát tvar, odvádí daleko za slova, uvědomuji si rytmus, tanec, šílenství, které dosud nejsou naplněny slovy. V těchto poznámkách jsem málo mluvil o bolestech hlavy, o práci pozdě do noci, sklenicích piva nebo klaretu, milostných aférách a podobných věcech, které bývají pokládány za zastávky na cestách básníků životem. Není pochyb o tom, že psaní poezie, když se zdá, že se báseň daří, má za následek intenzivní fyzické vzrušení, pocit uvolnění a extáze. Na druhé straně se však psaní poezie děsím a domnívám se, že je to z těchto důvodů: báseň je strašlivá pouť, bolestiplné úsilí o soustředění fantazie: slova jsou prostředek, s nímž se pracuje mimořádně obtížně, a někdy, když člověk stráví celé dny snahou říci nějakou věc jasně, zjistí, že ji řekl pouze hloupě…“