STALIN. ULTRA. RADIO 1. VYSÍLÁME

Porušuje 90 % pravidel rádiového vyslání. Jde proti proudu a možná právě proto si nachází posluchače, kterým nevyhovuje slyšet z éteru opakované písně a veselé moderátory. Dříve bylo Radio 1 jakýmsi symbolem svobody, dnešní generace jej vnímají už jen jako alternativní rádio bez té příchuti revolty, jež provázela začátky Radia Stalin.

Piráti éteru
Letos slaví nestoři Radia 1 20 let na vlnách – proplouvají mezi tradičními škatulkami a šíří kolem sebe v soustředných kruzích alternativní hudbu. Tonoucí, nalaďte se a naloďte se! Je tu ledoborec, jehož peripetie v začátcích by zasloužily ilustrované vydání na křídovém papíře. V revolučním roce 1989 se skupina českých studentů inspirovala v rumunské Bukurešti a rozhodli se také pustit do vysílání rádia. Z Francie získali od stanice NRJ vyřazený vysílač, jenž byl původně určen jako podpora jisté politické straně. Pánové v sakách si s technikou ale naštěstí moc nevěděli rady, nečekaně osiřelého vysílače se ujal syn jednoho z politiků a mohl tak s kamarády zahájit první porevoluční protest proti monopolu Českého rozhlasu v éteru pod názvem Radio Stalin. Na Letné jim byl totiž útočištěm prostor pod bývalým pomníkem, kde se konal třídenní happening Totalitní zóna s mezinárodní účastí. Rádio získalo licenci jen na dobu trvání této události a vysílalo tehdy neslýchanou hudbu, reportáže z koncertů a výstav, rozhovory s umělci – k mikrofonu tenkrát přišel i Václav Havel. Anténa měla dosah jen na území Prahy (a to signálem zdaleka nepokrývala celé její území), a přesto tato novinka na vlnách vyvolala během oněch prvních tří dnů značný ohlas veřejnosti i médií. Jenže licence rychle vypršela a po dalších dvou dnech pirátského vysílání policie zabavila vysílač a umlčela tak nadšence, kteří bez jakýchkoli honorářů pouštěli muziku převážně z vlastních kazet. Následovala petice s 30 000 podpisy, mediální upozornění na nelichotivou situaci, že ještě rok po revoluci je rozhlasový monopol stále neotřesitelný a že lidé cosi postrádají. Jako zázrakem se podařilo vyjednat navrácení vysílače a legislativní výjimku, jež znamenala precedens i pro ostatní rádia. Ještě bylo potřeba vymyslet pořádně úderný název stanice, Radio Ultra dostatečně nezdůrazňovalo prvenství odvážlivců jakoby skrytých v reprácích přijímačů většiny tehdejší pražské mládeže. Od 25. března 1991 proto na přidělené frekvenci legálně zahájilo své vysílání Radio 1.

Začali jsme jinak
O začátcích, poslání a raritách Radia 1 jsem si povídala s Alexandrem Michailidisem, stávajícím ředitelem stanice, Davidem Štěrbáčkem, stávajícím programovým ředitelem a od 1. 4. 2011 novým ředitelem Radia 1, a s jedním z moderátorů stanice, Stanislavem Zimou. V textu narazíte na indexová čísla – odkazy do boxu na konci článku. Tam si můžete na základě citací samotných zpovídaných ověřit, kolik pravidel rozhlasového vysílání Radio 1 více či méně vědomě porušuje. A přesto jim to už dvě dekády prochází.

„Konstantní veličinou u nás je, dělat všechno proti zaběhnutým pravidlům a možná právě proto to funguje. Nemáme žádný plán, časový horizont. Vysíláme tady a teď a posouváme se pomalými krůčky den ode dne dál a dál a uvidíme, co se stane. Tak jsme začali vysílat v roce 1991, tak jsme reagovali na nástupy nových stanic, jež nám chtěly ubrat posluchače, tak vysíláme i dnes. Jedeme si svou, ukazujeme, že neuhnem a čekáme, co bude dál.¹³ “ Na této formulaci základního principu budování rozhlasové stanice se David shoduje se Sašou. Standa dodává, že se od začátku jednalo o „postupnou profesionalizaci a distribuci rolí“.

Ptám se na srovnání s konkurencí. David se zamyslí: „Radio 1 je vlastně takový sociální experiment. Všichni čekají, jak dopadne. Je až s podivem, že vůbec tak dlouho funguje. Je to zázrak, bez nadsázky. Postavili jsme naprosto unikátní model, a to v celosvětovém měřítku.“ Saša doplňuje: „Ještě k té konkurenci – my totiž ostatním stanicím nelezeme vůbec do zelí. Buď o nás nejeví žádný zájem, protože jsme regionální rádio, nebo jim je prostě divný, že to funguje, ale řeknou si: »Dělaj to dlouho, posluchače ani peníze mi to nebere, tak s pánembohem. Ten model rozhodně opakovat nehodlám.« Což by ani na tak malým trhu nešlo.“ Způsob financování mi objasňuje David: „Nedostáváme žádné granty, žádné dotace, žádné koncesionářské poplatky. Jsme alternativní komerční rádio. Alternativní v hudbě a přístupu, komerční ne v hudbě, ale tím, že si na sebe musíme vydělat. Jsme absolutně soběstační, veškeré příjmy plynou výhradně z reklamy. Navíc je nevídané, aby rádio jelo na DJském principu, zcela bez playlistu.³ Většina těch skladeb je naprosto nerádiových, dlouhých někdy i několik desítek minut.² “

Strrrýček Míša
Proč nemá dnes už zcela profesionální rádio také profesionální moderátory? Místní „podivíni“ by v konkurenčních stanicích jen těžko hledali práci. O slovo se najednou perou všichni tři pánové: „U nás se totiž každý moderátor rovná DJ. Není to jen konferenciér, zastává zároveň roli hudebního dramaturga, technika, moderátora a PR managera, protože v tu chvíli taky komunikuje s lidmi.⁴ Dřív byly reklamní spoty nahrány na kazetách, takže moderátor musel ještě vyměňovat kazety jedné reklamy za druhou a na konci reklamního bloku všechny kazety opět přetočit na začátek. Nuda ve studiu rozhodně není. Během písničky si moderátor musí rozmyslet, jaké další písničky bude hrát, komunikuje na ICQ a na telefonu, vede si seznam odehraných skladeb, kontroluje, zda odvysílal všechny upoutávky, soutěže, kulturní servis, zpravodajství atd. Je to dost psychicky náročná práce. Těmito fakty také argumentujeme v případě, že nám někdo vytýká logopedické vady našich moderátorů. Navíc víme, že mnozí ráčkující moderátoři jsou velmi oblíbení.⁵ Ze začátku se jednalo především o známé známých, kdo měl chuť, mohl vysílat. Dodnes je pro nás nejdůležitější, aby ten člověk měl rád muziku, orientoval se v ní a aby měl rád lidi a chtěl jim tu hudbu předat.“

Navázání pouta s posluchači je pro rádio velmi důležité a křehkost tohoto vztahu si uvědomuje nejen Saša: „Posluchači jsou totiž na nuance v hlase extrémně citliví, poznají třeba, že během mluvení moderátor šmátrá po dalších CD, nebo jaký měl zrovna den. Umějí dokonce rozlišit, jestli v tu chvíli takříkajíc vaří z vody, nebo zda mluví na základě osobní zkušenosti.“ Jak se vlastně moderátoři nebo DJové dostanou k mikrofonu se samolepkou R1 – Davide? „V roce 1993 proběhl jediný konkurs na moderátora, jinak jsou to buď lidé, kteří tu působí od začátku, nebo jsme je oslovili my, nebo oni nás. V tuto chvíli vysílá na Radiu 1 toho času aktivních 80 DJů, kteří se dělí o 35 pořadů. Říkám schválně – toho času aktivních – protože se stává, že někteří bývalí kolegové se k nám někdy vrátí.⁸ Například 95 % nočního vysílání jde u nás živě, což kromě zpravodajských veřejnoprávních stanic nikdo nemá.⁷ Rád bych zmínil třeba Strýčka Míšu (má mimochodem logopedických vad více), který celých 20 let na R1 za nula-nula-nic peněz vysílá. Okamžiky, kdy tu Strýček Míša v průběhu celého roku nebyl, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jeho motivací je, že ho to baví a víra, že to bude bavit i ty lidi.⁶“

Otevřené hlavy
David se snaží s pomocí Saši popsat typického představitele cílové skupiny jejich stanice: „Posluchač Radia 1 musí mít především otevřenou hlavu.“ Standa přidává věkovou specifikaci: „Většina té základny s námi zůstává a stárne, ale hledáním a sledováním nové hudby si neustále natahujeme i mladé.“ Shrnují trochu obecněji: „Posluchačská obec Radia 1 je tvořená kombinací nesourodých kast se společným zájmem o alternativní věci a hledání jiných cest.“

Drtivá většina komerčních rádií má jediný cíl: vydělat co nejvíc. Tedy vydělat co nejvíc peněz – ona fráze totiž nabízí i úsměvný odkaz k nadprodukci nepříliš kvalitní populární hudby, potažmo popkultury, jež se z přijímačů nezadržitelně valí bez hlubšího úmyslu. Může mít rádio také nějaké poslání? Saša začíná zeširoka: „Alternativní kultura je něco, co je hýčkáno v myslích, ale už hůře v činech. Radio 1 se tedy snaží podporovat akce s ekologickým dopadem, koncerty, charitativní akce. Proto má u nás například větší prostor cyklistika na úkor aut. Máme pocit, že dopravního zpravodajství je všude kolem dost. Navíc všichni dobře víme, že pokud není pracovním nástrojem, mělo by být auto používáno s rozumem. Takže říkat denně kde je v Praze čtyřka až pětka nám přijde neúčelné a zbytečné. Všichni víme, že Praha je auty přehlcená a není důvod to ještě podporovat.¹¹ To radši řekneme: »Nebourejte nám do cyklistů, nechte kočárky trochu projít, neparkujte hnusně, udělejte bezbariérové stanice v metru.« Snažíme se prostě pokrýt to, jak naši posluchači žijou a jak chceme žít my.“

David se Standou ještě porovnávají pomyslnou úlohu Radia 1 v začátcích vysílání a dnes: „Dali jsme si za úkol přinášet kvalitní alternativní hudbu a kulturu navzdory diktátu mainstreamu. Udržujeme neustálý kontakt s posluchači a reagujeme na ně a na jejich podněty. To zůstalo od začátku stejné. Pořád zůstal étos, lidi to dělají především z nadšení, cítí sounáležitost s médiem. Pro mnohé to je splnění snu, pro většinu zároveň kus života.“ Saša vstupuje se svým vyznáním: „Myslím, že můžeme bez patosu říct, že to byly nejzajímavější roky našeho života. Získali jsme tu přátelství, zážitky a zkušenosti, a to i pracovní. A za to jsme rádiu vděční. Já mám třeba pocit, že jsem bigamista. Radio 1 je pro mě jako druhé manželství, je to moje druhá žena,“ směje se.

Zdravá hrdost
Kdo si někdy naladil frekvenci 91,9 FM, dobře ví, že něco takového těžko uslyší kdekoli jinde napříč frekvenčním pásmem. Čím je vlastně Radio 1 tak odlišné? Odpovědi se ujme David: „Na R1 jsou k zaslechnutí velmi specifické pořady. Většinu skladeb, které zní v rámci pořadů 13 Syrových a In The Bed, by si nedovolilo hrát žádné rádio na světě. Takhle vypadá alternativa v té nejčistší podobě. Nebo Čtení se Strýčkem Míšou. Na takovou čtenářskou štafetu se nezmůže ani veřejnoprávní rozhlas.“ Výraz na tvářích obou ředitelů – stávajícího i budoucího – v tu chvíli trefně komentuje Saša: „Jsme na své pořady nesmírně pyšní.¹²“

A pokračuje ve výčtu záslužných aktivit ve prospěch veřejnosti: „Plníme osvětovou funkci. Dnes si lidi nepustí album celé, poslouchají jen singly nebo si z alba vyberou dvě tři písničky do přehrávače. V pořadu CD nonstop si mají možnost poslechnout desku celou tak, jak ji podle jednotného konceptu daný umělec sestavil.“ David upozorňuje na možné nebezpečí: „Sice se tomu pak člověk celou hodinu nevyhne, ale zase – když sedne, tak sedne.“

Radio 1 ve svých pořadech dokáže pokrýt všechny hudební žánry. Těžko najdete jinou stanici, která by hrála vše od rocku k drum’n'bassu přes reggae, dub až k jazzu a klasice. Tím společným zájmem je hrát dobrou muziku.¹ Pánové jsou ovšem realisti: „Samozřejmě všichni nevydrží všechno. Tady se objevuje další zvláštnost našich posluchačů, kteří jsou ochotni to rádio vypnout, když jim daný pořad nesedí, počkat si a později jej znovu zapnout. ^{9, 10} Posluchači Radia 1 jsou zajímaví tím, že jsou ochotni akceptovat všechno to, co do nich narveme, a přesto se k nám vrátí, nezanevřou na nás. Chápou, že to je součást té alternativy, kterou nabízíme.“

Cesta ke spřízněným d/uším
Pokládám závěrečnou otázku: Co popřát Radiu 1 do dalších let? Saša: „Snad aby zůstalo nezávislé, soběstačné a čisté.“ Standa: „Bylo by zajímavé zařadit do vysílání diskusní pořad o duchovní sféře, kde by se setkávali zastupitelé různých náboženských kruhů a filozofických proudů.“ David: „Už teď ale máme problém vměstnat do vysílání vše, co bychom chtěli. Dokázali bychom naplnit i více frekvencí obsahem, jenž dosud zůstává jen v hlavách lidí.“ Buďme tedy ostražití při brouzdání mezi vlnami, při troše štěstí si budeme moci klony Radia 1 ladit i na jiných frekvencích, než jen na dosavadní a dnes již legendární 9-1-9. Cestu do spřízněných d/uší by si jistě našly.