Když děláte něco se zápalem a bytostným nasazením, ani si nevšimnete, jak ten čas letí, natož, že už to děláte třicet let. Jednou z takových vytrvalých srdcařek je hudební redaktorka a moderátorka Jana Kománková. Její jméno bezpodmínečně rezonuje s kultovní rozhlasovou stanicí Radio 1 a nyní také s knihou stejného názvu a s podtitulem Život v éteru, kterou k třiceti letům vysílání této stanice napsala.

Jana Kománková (* 1974)
je česká novinářka a rozhlasová moderátorka. Pracovala v časopise Rock & Pop jako redaktorka a později zástupkyně šéfredaktora. Od roku 1993 je moderátorkou na pražské nezávislé stanici Radio 1, kde vysílá dvakrát týdně. Dělá rozhovory s osobnostmi a vybírá hudbu do pořadů, které moderuje.



Třicet let je dlouhá doba. Když byste se ohlédla, dokázala byste si uvědomit, že to těch třicet let opravdu je?
Ani ne. Takhle dlouhý čas vidí člověk většinou až zpětně. Nikdo mně v rádiu nenutí být a jsem v něm zcela dobrovolně, protože mne to baví.

Přemýšlela jste nad tím, že byste se věnovala vysílána na jiné, třeba komerční, stanici?
Tam by mne ani nechtěli, to by nebylo pro mne. Je to jiný obor, jiný typ činnosti. V Radiu 1 vybírá písničky autor pořadu, v ostatních rádiích na to mají někoho jiného a moderátor tam jenom povídá. To by pro mne nebylo, protože mě hlavně baví vybírat ty písničky.

Dnes se tracky, písničky, hledají a užívají daleko snáze díky digitálním knihovnám. Jak to bylo před těmi třiceti lety? Jak jste se dostávala k novinkám, které jste posluchačům pouštěla?
Bylo těžké dostávat se nejen k novinkám, ale i ke starším deskám, protože tady nebyly. Někdo měl nějaké své desky doma, což byly třeba licenční alba, která tady vycházela. Chodilo se i do obchodu Polská kultura, kde byly k mání licenčně vydané desky zahraničních kapel. U nás toho vycházelo minimum. Sem tam nějaký jazz, ale rockové desky prakticky nevycházely. Radio 1 začínalo v roce 1990, kdy tady ještě nebyly ani pobočky gramofirem. V obchodech s deskami byli hlavně čeští a slovenští interpreti a klasická hudba, ale to, co jsme hráli my, tady nebylo. Desky vozili kolegové z cest ze zahraničí, případně si je ze zahraničí nechávali posílat. Vysílali u nás i cizinci, kteří měli zase svoje zdroje. Náš kolega Aaron Kirtz měl rodinu v Americe a oni mu posílali vždycky balíčky s CD.

Vycházelo Radio 1 vlastně z takové formy komunitního setkávání, kdy jste si desky vyměňovali, kdy jste si sdíleli, co jste objevili?
Nevím, jestli se tomu dá přímo říkat „komunitní setkávání”, to je spíš současný termín. Byli to kamarádi, kteří přizvali zase svoje kamarády, nabalily se k tomu další spřízněné duše – neříkali jsme tomu komunitní setkávání, bylo to přirozené setkávání lidí s podobnými zájmy.

Bylo pro vás důležité kapely, které jste dál pouštěla, taky slyšet naživo?
Bylo fajn na ten koncert jít, když byl. P rvní roky po revoluci to ještě nebylo moc nasycené a občas přijely nějaké kapely z ciziny, ale nebylo jich moc. První roky člověk chodil i na to, co by normálně neabsolvoval, protože tady byl hlad po zahraničních kapelách. Až dnes je situace taková, že se v Praze koná denně několik koncertů, na které by bylo fajn jít, ale člověk to ani nestíhá.

Když jste sama tyhle rozdíly nastínila a můžete je porovnat, přijde vám dnešní doba v tom právě lepší, že výběr je širší, nebo je to naopak náročnější pro zorientování se?
Je to jiné. Změnila se role DJ. Ze začátku DJové hlavně přinášeli hudbu, která tady nebyla, a představovali ji lidem, často poprvé. Dnes je to naopak zahlcené, ale DJ je pro lidi vítaný tím, že vybírá z hromady věcí. Sledovat dění a udržet si přehled je těžké i pro nás, co se tím zabýváme a žijeme tím.

Musela jste váš způsob selekce adaptovat k současné podobě kvantitativní nabídky hudby, abyste měla pocit, že držíte chod s dobou?
Je to tak přirozené, dělám to dobrovolně, protože mne to baví. Mění se strašně moc věcí a tohle je jen jedna z nich.

Necítíte tlak, že byste musela nějak víc přidat, mít větší přehled apod.?
Přidat možná ano, ale neberu to jako tlak, ale jako věc, která se děje. Je to prostě takhle. Vychází hodně hudby, tak hledám způsob, jak ji sledovat. Jsem za to ráda, že je jí více. Přijde mi to aktuálně lepší, než dříve. Ten širší výběr je fajn. Samozřejmě to klade nějaké nároky na čas, ale člověk vždy věnuje čas tomu, co ho baví.

Jste ten typ, co si otevře Spotify a zkouší vyhledávat nová jména a na základě svého vkusu a zkušenosti selektuje nové projekty?
Se Spotify pracuju hodně, ale využívám spíš algoritmus. V podstatě ho krmím tím, co poslouchám, a on mi generuje podobné věci. Používám ale hlavně funkci release radar, která sleduje nová vydání interpretů, které sleduji, a každý pátek mi vyhodí playlist s písničkami těchto lidí, případně interpretů, o kterých si algoritmus myslí, že by mne mohli zajímat. Tohle je pro mne super. Čtu různé hudební weby a blogy, hudební vydavatelství mají newslettery, kapely posílají zprávy přes bandcamp nebo do mailu. Sleduju i věci na Instagramu nebo na Facebooku. Sype se to samo ze všech stran.

Když jste začala o tom algoritmu, nemůžu se nezeptat – jak se stavíte k fenoménu AI? Bude generovat kvalitní hudbu, která se bude poslouchat, bude nějak limitovat živé tvůrce a autory?
Spíš bych to viděla jako něco, co se dá využít při nějaké rešerši nebo hledání informací o tom, jak dělá něco někdo jiný. Když kapela vydává nové album a přemýšlí, jak ho propagovat. Ne, že by ta AI generovala přímo hudbu, to je ještě zcela jiná otázka, ale v tomhle mi to přijde jako užitečná věc. Generativní hudba, kterou na základě nějakých vstupů dělá stroj, už existuje dávno. Třeba Brian Eno s tím experimentoval. Měl i vlastní aplikaci, se kterou před několika lety přišel. Tam jste něco zadali a pak to na základě dat hrálo.

Baví vás tyto experimenty? Je to pro vás exkurz, jak lze s hudbou pracovat?
Ze zvědavosti na to mrknu, ale stejně dávám přednost něčemu, co složil někdo, kdo do toho dává emoce nebo srdce.

Máte ještě CD jako nosiče?
Ve studiu stále máme přes pět tisíc CD. Dnes je to už spíš fotostěna, ale někdo z nich ještě pořád hraje. Já jsem si doma nechala jen CD, která poslouchám. Ostatní jsem dala pryč.

Nechybí vám právě třeba u Spotify a jiných digitálních kanálů ta další vrstva estetiky, která se dá zpostředkovat skrze booklet a fyzickou plochu?
Když po tom prahnu, tak ty kapely většinou mají vinyl nebo eventuálně CD. Samozřejmě grafika na malém čtverečku je limitující, ale na Instagramu můžet e mít hromady fotek a videa, je to jen jiná platforma. Možností se nějak výtvarně projevit má kapela dnes, dle mého názoru, dokonce více. Je jich hodně, jenom jsou jinde.

Lidi mají rádi tu backstage.
Někomu to zase vadí, někdo zase chce mystérium, ne aby viděl, co měla kapela ráno k snídani. Tuhle jsem na Instagramu viděla zakydanou mikrovlnku jednoho muzikanta a trochu se mi to nelíbilo.

Jste i fanoušek, který si vytváří nějakou svou sbírku od placek kapel počínaje?
Vždycky, když se stěhuju, tak to vyházím. Občas si něco schraňuju, ale pak si říkám – co s tím. Placek jsem měla spoustu, ale pak jsem je někomu dala. Obtěžuje mne ty věci mít a pak vymýšlet, kam je uložím. Skoro v šechny tyhle cetky mi už lezou na nervy, skoro nic už nemám.