Adéla říká, že slova nejsou, ale to není pravda. Slova jsou. Můžou být jalová nebo stylová, akorát je musíš umět používat jako ten fejsbuk. Je to těžké, protože mozek ti stejně jako fejsbuk nabízí stále stejné výsledky vyhledávání. Je to klec a ani není zlatá. Modrá síť.

Prostě píšeš a čekáš, co vyleze. Pak to taky musíš číst, vrací se ti to jako bumerang. Kotví tě to. Ten výlev tě najednou definuje jako nové narozeniny. Nechceš je slavit, protože ses nechtěl narodit, prostě ses narodil. Nechtěls stárnout, řešit v závislosti na svých genech. Nechtěls být vychován, definován k transcendentální katarzi proměny, která ne a ne skončit. Nějaký hlas ti napovídá, řádí v tobě démon. Střídavě jím chceš a nechceš být. Bojuješ s ním o prostor a čas, vlastně se sebou samým, se sebou vlastním. Následně to distribuuješ.

Co se děje, chápeš subjektivně, ale snažíš se to prezentovat objektivně. Výsledný (d)efekt je zásek. Nevíš, jak pokračovat, zacyklí tě to v tobě. Staré dobré, dobře popsané zoufalství je tady v úplně novém hávu, s něčím novým v sobě, něčím, co se ti nabízí, co tě vybízí, co se ptá, ptá se to tebou, co se ti honí hlavou a ty říkáš: „To už tady bylo.“ Snažíš se to procítit, vykročit ze zoufalství. Jít dál cestou své domnělé bezprostřednosti, ale marně. Rozmázneš se ještě víc. Beznadějně uzavřený v sobě to vzdáš. Na okamžik se prosvítíš láskou. Až si odbudeš rituály sebezapření a sebezdolání, vydáš se znova stejnou cestou.

Zjistíš, že už nemůžeš fungovat ve sračkách sebeviny. Odmítneš myšlenku na sebevraždu, protože tohle naštěstí není deprese. Jenom se to tak tváří. Má to spoustu tváří, které se sváří, vaří jako lektvar tupé touhy. Piješ ho už po staletí a není, co si z toho vzít, než se odevzdat té situaci. Vzít za vděk nejbližším živým tvorem, který ti věnuje pozornost. Prostě ti spadne hřebínek a ty ho na prchavý moment necháš ležet. Nabije tě to silou do dalších let bloudění ve tmě. Ta tma je silná, silnější, než si ve své hrdé lásce dovedeš představit.

Nadlidský úkol
Tma rotuje kolem tebe, ty kolem toho, to kolem tebe, ty kolem tebe. Chceš z toho Ty (Já) ven, ale nevíš, co dělat v tom světě, nevíš, co jsi, co je tvůj úkol. Srovná se to jen, když se nesnažíš dávat tomu dílčí pointy, dovádět to ke zdárným koncům, znova se rodit. Tenhle život se všema těma sračkama je jediný, který máš. Nemáš se stát sám sebou, ale sám životem, uvědomit si ne sám sebe, ale to, že jsi sám, ztracený v autoreversu nivelizace, zautomatizované reflexi postu.

Zavalí tě zmatek. Cítíš potřebu to nějak rozebrat, zvrátit, ale je to nadlidský úkol. Užs to moc rozfajroval, rozjel k legálnímu výhledu, k letálnímu obzoru, k totální kontrole. Chybí kometa, která by to rozčísla. Vzýváš ji každý den, ale asi má něco jiného na práci. Jiný vesmír, jiné jitro, jiný vítr, jinou variaci na nezměnitelnou situaci, ve které se nacházíš. Pomáhá nějakému jinému tvému Já nebo možná někomu nebo něčemu, co s tebou vůbec nesouvisí. Musíš sám udělat první krok. „Jak na nový rok, tak po celý rok,“ platí pro každý moment tvého lajfu. Každý další moment tvého lajfu je nový rok, život, jaký je, nejzazší pravda odrážející se v každé situaci, v každé emoci, v každé decentralizaci tvého zhrouceného jha, kterým voláš o pomoc nejbližší bytost, nejbližšího Boha.

Každý člověk je odrazem svého Boha. Každý je Bůh jako byl Ježíš Bůh. Akorát jím je jen, když v něj a jemu věří. Bez víry nemá Bůh žádnou hodnotu, nemůže ti pomoct. Teda pokud pro tebe má hodnotu jen ten, kdo ti může pomoct. A pokud nejsi ty sám Bůh. Myslím teď toho jediného Boha, kterým nikdo není, který není jistý a ve kterého se taky má věřit. ∞