Vykročit z davu. Vkročit do světla světa. Světla ramp. Tam, kde jsou pohledy jako magnety. Tam, kde je divák soudcem.

Hladová touha slyšet pochvalu. Ten nekonečný maraton s cílovou páskou, na které je vepsáno velkým písmenem UZNÁNÍ.

Hektolitry potu. Člověk je chameleon. Mění se a přizpůsobuje se. Hledá v zrcadle tu správnou tvář, když už je sám v sobě ztracen. Leze po cizích zádech vzhůru a zapomíná, že pravda roste z neuznání, že nezištně miluje, a proto podstupuje ten předem prohraný boj.

Pan Někdo
Znám příběh herce. Taky ho znáte. Je poslední svého druhu. Mohykán na osamělém ostrově svojí vůle. Roste, aby publikum uznale tleskalo, jak svléká další hadí kůži. Masky odmítá. Stanislavskij tleská. Publikum tleská, ale co ten hladový herec? Na spáncích mu žilky tikají jako vteřinové ručičky hlasitých hodin. Schová se do tmy, kde ho nikdo nevidí. Kam nedohlédne uznání. Kde se na chvíli stává panem Nikdo. Vrací se zpět na začátek, aby si vzpomněl, co je ticho. Co je prázdný sál a první upřímný potlesk, který silou ledoborce prorazí neúspěch. První projev uznání startuje závod, který je jako droga. Na „vrcholu“ se lesknou plastikové slzy umělých panáků v odraze zlaté oscarové sošky. Všichni všechno vidí, tak dej pozor, co děláš! Už ho nebaví mít v držce ten drát, co mu dělá úsměv. Utíká nadobro a já mu rozumím. Já mu děkuji! Třeba ten vzácný druh ještě někdy uvidíme – někde na novém začátku.

Pan Nikdo
Znal jsem příběh umělce. Taky ho znáte. Topil se ve svém talentu. Šílenec, který kouzlil na plátně. Nemohl si pomoci. Svět do něj vplul, aby skrze něj promlouval o kráse. Ta hrstka lidí, co o něm věděla, ho uznávala, to ano, ale za blázna. Byl k smíchu a k pláči. Pan Nikdo v přítomnosti, pan Někdo v budoucnosti. Zase ty pohledy, co soudily, soudí a budou soudit. Ten princip uznání, který se stává kotoučem světla ve tmě mířící jenom na vás. Chvíli děsí a pak hřeje. Najednou má pan Nikdo jméno, stejně jako jeho náhrobek. Uznání se poněkud opozdilo, ale jeho dílu nechybělo. Utekl nadobro a já mu rozumím. Já mu děkuji a uznale kroutím hlavou. ∞


text: Jakub Kučera