Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Již jsem byl na mnoha svatbách. Svatby obecně bych mohl rozdělit do čtyř skupin. První skupina, ta početně nejmenší, obsahuje páry, které se berou, protože se ti dva mají rádi. Jsou zamilovaní, mladí a nerozvážní. Srší z nich nadšení a láska. Svatebčané se radují, kritizují výzdobu a květiny, žvýkají svíčkovou a naivní pár si svatbu užívá, i když spíš než radost je na nich vidět stres a tréma.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří spolu již několik let žijí, mají děti, a když už teda spolu tak nějak jsou, tak se teda vezmou. Někdy je to sehraný pár, jindy stereotypní znuděná dvojice, kterou nenadchne asi už vůbec nic. Na svatbě jsou jejich přátelé také s dětmi a vlastně na té svatbě nejde ani o to, kdo si koho bere, ale kdo se postará o děti, aby tuhle neupadly, neumazaly se a podobně. Zábava se také točí okolo hlídání dětí, málokdy se tam někdo opravdu opije a popere. Obecně jsou takové svatby spíš k ničemu.

Třetí skupina svateb mi přijde ze všech nejzábavnější – homosvatba. Dva kluci, když se berou, tak jsou si kvit – nikdo není víc středem pozornosti, protože oba mívají obvykle stejný oblek. A dvě holky – také se většinou domluví, že vypadají stejně. Bohužel mnoho lidí se na takové svatby kouká skrz prsty a obvykle nemají ani moc hostů.

Když si nevěsta nebere ženicha, ale svatbu
Čtvrtá skupina svateb je však nejděsivější – když si žena bere svatbu, nikoli ženicha. A těch je vcelku hodně. Často slýchávám od svých nezadaných kamarádek, které sedí na svatbě a pozorují nevěstu: „Já budu mít takové a takové šaty a takové a takové květiny…“. Narážím na skutečnost, že dívky mají svoji vysněnou svatbu naplánovanou prakticky od dětství. Čím jsou starší a čím více svateb navštívily jako hosté, tím vymazlenější mají každý detail. Jakou barvu budou mít ubrousky, kolikapatrový budou mít dort a jaké budou mít květiny. A hlavně, jaké budou mít svatební šaty.

Jakmile tyto dívky uvidí někoho v krásných bílých šatech, okamžitě se jim v hlavě jako flashback přehraje vysněná dokonalá svatba. Některé to dotáhly do extrému – obchází svatební salóny s kamarádkami a jen tak si zkouší svatební šaty, i když vůbec nejsou zasnoubené. Svatbu mají do puntíku naplánovanou a kdo bude ženich, je už vedlejší.

Den S
Jakmile se objeví prsten s velkým kamenem na jejím prsteníčku, začíná nejlepší část jejího života – shánění květin, obíhání svatebních salonů doopravdy, psaní pozvánek… „Já se vdávám“ je slyšet častěji než „bereme se“. A pak nastane ten velký den, kdy si nevěsta obleče krásné bílé šaty, závoj posadí na luxusní drdol a vyjde před dům. Teď, po dobu jednoho dne, všichni, i náhodní kolemjdoucí, vidí, že ONA JE NEVĚSTA. Nasadila svatební uniformu. Tu, kterou v ideálním případě nasadí jen jednou za život. Teď je její velký den.

Poskakující panáček není důležitý, všichni totiž poskakují kolem nevěsty a kamarádky chválí její bílý šat, vypiplaný make-up a babky kritizují květiny a umatlané skleničky. Občas však přijde ke slovu i ženich, třeba když se ho někdo zeptá: „Berete si přítomnou slečnu Novákovou?“ a pak zase dlouho nic. Je jen módním doplňkem nevěsty, má na sobě oblek stejně jako ostatní pánové. Jen jeho žena je výjimečná, protože je jediná, kdo má na sobě ohromné bílé krajkové nesmysly, které se v běžném životě nenosí.

Co je však pravidlem na těchto svatbách – čím promyšlenější kravinky si nevěsta, její matka a kámošky naplánují, tím více se to podělá. Ubrousky nebudou mít správný odstín, fotograf uvízne v zácpě, děťátko pokydá šaty tchyně, kamarádi se opijí, než dojde k samotnému obřadu, někdy i ženich s nimi, a tak dále. Chudince dívce v bílých šatech pak zbudou jen oči pro pláč, čímž dovrší katastrofu, protože si smaže pracně vytvořený make-up. Její vysněný den se sesype jako domeček z karet a koho si to vlastně vzala, to se dozví, až si ji z těch bílých šatů milostpán vysvleče.

Nevěř ženě v bílém, že se nechce vdávat
Nechápu tu moc bílých šatů, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že v hloubi srdce každé ženy doutná touha po svatbě. Snad každá sní o tom, že si jednou obleče svatební šaty – a která říká, že nesní, ta o tom ještě neví. Touhu po svatbě pak vyvolá zamilovanost, biologické hodiny, ale také samotná přítomnost na svatbě nebo diskuse o ní.

Pro tento článek jsem se rozhodl s kamarádkou vyfotit několik svatebních šatů ve svatebním salonu. Zadaná je asi půl roku a než ho potkala, tvrdila, že se NIKDY vdávat nebude. Nedávno se prokecla, že kdyby ji požádal o ruku, možná by o svatbě začala uvažovat. Pak jsme šli do salonu a jakmile si oblékla první šaty za účelem fotografií, začala si zkoušení užívat. Už se těšila, až si vyzkouší další. U třetích zapomněla, že si je vlastně zkouší, abychom je vyfotili, a u šestých šatů již byla rozhodnuta, že až ji přítel požádá o ruku, což bude určitě velmi brzy, tak si na svatební den oblékne šaty číslo 2. Během focení mu poslala tři MMS zprávy, jak vypadá ve svatebních šatech, a pak si fotografie umístila i na facebook – úplně jsem zíral, jak dívka, od které jsem před rokem slyšel „Nikdy se nebudu vdávat, fuj!“, najednou propadla svatebním šatům.

Naštěstí tahle kamarádka by se nevdávala, jen aby měla svatbu.

Takže pánové, dávejte si pozor, když žádáte svoji milou o ruku, jestli si chce vzít vás, nebo svůj vysněný svatební den. A holky, vzpamatujte se a nespěchejte, abyste pro tu krásu bílých šatů po zbytek života nemusely koukat na balíka v teplákách.