Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?

První, co napadne snad každého, když se řekne „uniforma“, je vojensko-policejní tematika, vybavují se rytmicky pochodující pluky a pevný systém. Uniforma (z latinského uniformis, jednotný) původně vznikla jako vojenský atribut. V dobách již zmíněného Říma dostávali vojáci stejnou zbroj a ve středověku se štíty zdobily erbem města nebo krále, za kterého bojovali.

Já jako oni a oni jako já
Z uniformy přímo pochází slovo uniformita, které už toho se strohým vojenským řádem tolik společného nemá. Uniformita se dá pozorovat ve stylech oblékání od již zmíněných specifik odívání římské nebo středověké šlechty až po dnešní dny.

Velmi zajímavý vztah s identickým oblékáním lze najít například v Japonsku. Místní tradiční oděv se léta neměnil – Japonci si hlídali vlastní styl, na rozdíl od Evropanů, kteří jako straky vykrádali detaily z kultur napříč zeměkoulí. Jednotnost odívání se tak japonská vláda rozhodla využít v období před útokem na Pearl Harbour, kdy se pro celý japonský národ nechaly ušít stejné oděvy. Měly pomoci národ co nejvíce sdružit. To, že se kroj tehdy vůbec nepovedl a údajně zničil japonskou tradici oblékání, nechme stranou.

Uniforma se všemi náležitostmi, jak ji známe dnes, vznikla až během třicetileté války jako výsledek souběžného přemýšlení všech zúčastněných stran. Účel je zcela zřejmý – bylo třeba přehledně označit, kdo je svůj a kdo nepřítel. Uniformy se tehdy dělaly většinou v barvách daného státu a podle zálib panovníků se doplňovaly různými detaily – švédští králové třeba měli rádi modré šály a Oliver Cromwell zas fandil těm oranžovým. Barva „khaki“, kterou dnes důvěrně známe, se objevila ve vojenském stylu oblékání až v době první světové války. Tehdy vznikla myšlenka, že by bylo dobré, aby vojáci byli nenápadní a v rámci možností splývali s terénem.



Hlídej si svoji černou
Japonci rozhodně nejsou první ani poslední, kdo se oblečením plošně sjednocuje. Samozřejmě nemluvím o celých národech, v tom jsou výjimeční, ale třeba o směrech jako goth, punk nebo hippies. Nakolik uniformní vzhled sjednocuje a jak vylučuje „cizorodé elementy“, se mohou potenciální nevěřící přesvědčit na jakémkoli metalovém koncertu, kam by dorazili v oblečení světlejším než černé. Oblečení uniformuje nejen výstřední subkultury, všichni velmi dobře známe i pojem kancelářská krysa doplněný nutně upjatým společenským kostýmem.

Tendence odívání třeba na pražských vysokých školách sleduje projekt portálu Czech Original Fashion, v rámci kterého nafotili v březnu studenty hned několika škol. Jaké jsou závěry? Ponožky v sandálech obvykle považujeme za nedostatek vkusu, vzhledem k četnosti jejich výskytu na ČVUT se však nabízí otázka, jestli tam není nějaký záměr. Na Filozofické fakultě UK můžete již tradičně potkat cokoli, opravdu co-ko-li, což zřejmě svědčí o množství filozofických směrů dnešního světa. Zcela očekávaně mají nejbližší vztah k oblékání studenti uměleckých fakult, kde ale také platí určité uniformující pravidlo – čím barevněji, tím lépe.

Trendy pro všechny
Celkově se dá říct, že uniformitu projevujeme už v tom prvotním okamžiku, kdy vyrážíme obnovit svůj šatník o něco módního. Móda jsou trendy, trendy jsou pro všechny stejné, čti uniformní. Takže pak hromadně nosíme třeba fialovou, trička s potiskem a skinny džíny.

Zajímavé je, jaký vliv má masové zavádění „uniformy“ na naše vnímání. Většina z nás si ještě určitě vzpomíná na doby, kdy byla přesvědčena, že do těch „legínových“ kalhot se nikdy soukat nebude. Uplynulo několik let a… přiznejte se, určitě také máte několikery. A možná ani nemáte žádné jiné. Osobně by mě zajímalo, co nám dalších několik desítek let s módou přinese – zbavíme se úzkých nohavic a budeme zase oslavovat zvonáče? Nebo se třeba vrátí nálady počátku 20. století, kdy byla spisovatelka George Sand v kalhotech považována za naprosto exotickou bytost?

A co na to módní bloggeři?
Uniformita je i v těch, kdo se k módě takřka modlí a sledují každé její vzdechnutí – módních bloggerech. Třeba Eva Došková (která na otázku, zda chce vystupovat pod svým jménem či zajímavým pseudonymem, odpověděla, že bude raději uniformní) říká: „Uniformita je podle mě zcela nevyhnutelný jev, který určuje zapadnutí člověka do společnosti a jeho akceptaci. Stejně tak určuje zařazení člověka do jeho subkultury. Je to jakýsi základní stavební kámen, na kterém je možné postavit si něco jako vlastní styl, který však nikdy zcela zásadním způsobem nepřekročí vymezenou hranici. Lidé, kteří se pohybují na této myšlenkové lince, budí zaslouženou pozornost, od obdivu k nepochopení. V zásadě neberu uniformitu jako negativní jev, spíš naopak.“ Sumarizace, se kterou se ztotožním až na poslední bod. Uniformitu považuju za jev negativní, přesto však nevyhnutelný. Ach, neřešitelná životní oxymóra.

Odpověď Vítězslava Ivčiče byla, několik měsíců po návratu z Berlína, mnohem striktnější: „Uniformita? To je jednotvárnost, monotónnost, „nuda“. Jestli vám to není jasné, podívejte se kolem sebe. Kdo se odlišuje, na toho si všichni ukazují. Hlavní je nevybočovat z řady! Já nevím, jestli je to pozůstatkem minulého režimu, ale faktem zůstává, že Češi se bojí mít vlastní styl. Třeba v Berlíně jsou lidé tak různorodí, že se tam nikdo ničemu nediví.“

Vaše oblečení, vaše uniforma. Třeba růžový oblek může mít jen stylista nebo Elton John. Pokud ho má váš právník, můžete si být jisti, že spíte nebo jste v roce 2050. Nejméně.