Vidím chlapíka od hlavy až k patě v černém, s ušmudlanou tváří a umouněnou štětkou přes rameno. Kominík!, křiknu a chytím se za knoflík pro štěstí. O dvě ulice dál míjím podobně umazaného člověka, stejně nevoňavého, jen místo drátěné štětky třímá v ruce kelímek na drobné. Odvracím se a štěstí přeji spíš jemu. Dokázala bych je rozlišit umyté a nahé?

Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?