Slovo abstrakce má dva protichůdné významy. Spojíme-li je v jakousi Kleinovu láhev, získáme snahu, touhu vystříhat se abstrakce.

První abstrakce znamená očistit něco od podružností, které zaclánějí našemu pohledu, ponechat jen podstatu, to podstatné pro naši premisu, vagínu penisu. Většinou se vyjadřuje slovesem abstrahovat, které bych přeložil jako vystříhat se. Druhá abstrakce je známá jako spojení abstraktní pojem. To je třeba láska, slovo, které neoznačuje konkrétní věc, ale něco, pod čím si něco představujeme, každý něco jiného. Nemá fyzickou oporu, není přímo tím, co označuje. To, co něco konkrétního označuje, je třeba slovo stůl. Nebo sůl. Tam víme bez debat, o co jde. Je to tak zvaný fenomén. Stůl není sůl.

Člověk je abstrakce i fenomén zároveň. Vidíme ho jako věc se shodnými vlastnostmi, má dvě nohy podobně jako stůl čtyři. Je ale nadaný i něčím nadvěcným, vědomím. Sartre mu říká trhlina v bytí. Takový stůl je tím, čím je, brum brum nezávazně. Takový člověk ne, ten žije v neustálé proměně. Může být klidně stolem, když si usmyslí. Nebo solí s myslí. Měl by ale být právě člověkem, když už jím je. Proto se musí vystříhat abstrakcí. Být jen tělem.

Být jen tělem neznamená eliminaci vědomí. Tělo bez vědomí není životné, je v bezvědomí nebo mrtvé. To nechceme. Bytím tělem myslíme ponechat si jen abstrakci právě přítomnou, potřebnou. Zodpovědně se odstřihovat od minulosti. Přítomnost svým míjením neustále přechází v abstrakci. Hmatatelná zůstává jen chvíli. Tělo je v té bouři stěžeň, i když nakonec sám dočasný.

Chceme se vystříhat abstrakcí reflektovaných, které nás vytrhují z bezprostředního vědomí. Bezprostřední vědomí není žádná nuda jako tok řeky, ke kterému se občas přirovnává. Je to cirkus a divadlo plné poznání, film. Chceme se vystříhat nadbytečných reflexí, kterými se projektujeme do jiných lidí. Chceme se vystříhat svých falešných Já. Chceme se vystříhat svých expanzí do jiných časů a světů. Chceme být jen tady, v tomto světle. Projektovat se jen na sebe, čerpat ze svého fyzična, komunikovat skrz něj.

Nastav si to
Nejde o eliminaci svého ega, tedy reflexe sebe. Jde o to, co nejvíc ego přiblížit hmotě. To je přirozená snaha každého, vládnout tělu, vládnout hmotě, mít TO pod kontrolou. Když je tato snaha egoistická, nesnaží se chápat okolní řád a odvozovat se od jeho struktur, dosáhne opaku. Ego se nesmí snažit vládnout, jen plnit potence. Aby vědělo jaké, musí naslouchat a uvědomovat si informace, které dostává každý den, každou vteřinu. Musí reflektovat, co se děje okolo. Nastavit si to, nastavit síto tak, aby toho nevědělo ani málo ani moc. Nereflektovat moc, spíš mimochodem.

Nesmím zanedbat práci na tom, abych měl dobré podmínky pro reflexi. To znamená nemyslet na blbosti. Myšlení na blbosti je třeba aktivně deaktivovat, samo nezmizí. Je dobré provázet deaktivaci nějakými symbolickými rituály v realitě. Třeba rozdat některé knihy ze své knihovny, aby v ní bylo zase místo na nové. Nemyslet na blbosti znamená věnovat myšlenkám pozornost jen v jejich pohybu, nekotvit je, nekurvit je službou hmotě. Myšlenky ega hmotu nespasí, myšlenky samotné pochází z hmoty. Většina myšlenek, které nám letí hlavou, nejsou naše. Když porovnáte své myšlenky s myšlenkami jiných lidí, zjistíte, že jsou podobné. Kolektivní. V kolektivním pravda není. Ta je v individuálním. A taje, je nejvyšší čas ji identifikovat a zamrazit. Hmota sama je vědomá. Ne sama o sobě, se stolem si moc nepokecáte. Ale v součinnosti s jinými věcmi a hlavně s vaší vlastní myslí už to může být dobrý drinking buddy. Všechno kolem je ve vaší mysli. Jen vy ne. Je to vaše mysl. Mysli.

Nadbytečné abstrakce, o které ego obohacuje svět bych nazval závislostmi. Těžko najít větší závislost, než je myšlení. S tím hned tak neseknete. Potažmo mluvení. Krásně je spojuje chlastání. Přidává rozměr temporalizace, konce v dohledu. Konec je velká droga. Myšlenky realizuje i psaní. V kombinaci s novými platformami, kde na vaše psaní lidé bezprostředně reagují, dávají mu smysl a zhmotňují ho, je to class A drug. Úplný konec.

To jsou věci, které nás oddělují od naší přirozenosti, tělesnosti. Symbolem, je taky narůstající, zarůstající motorismus, který nás nutí v nedozírném pnutí někam jet. Zatímco jedeme, plíživě se dusíme. Ale jedeme. Dál. Musíme. Pomoc je prostá: Choď. Mluv, jen když někoho potkáš. Dej si takového bobříka. Neopíjej se ze studnice veřejných informací. Sám jsi důležitý zdroj. To, co je přímo kolem tebe, ve tvé kompetenci. K tomu dojdeš, jen když se vystříháš abstrakcí. To hlavní získáš, když přestaneš přemýšlet v pojmech, které nemají význam, jen jim ho sám podsouváš. Bublina lásky musí splasknout.

Možná namítneš, že samotný tento článek je abstraktní a autor si protiřečí. Však už jdu. ∞