Psychedelika jsou společností zasazována do stejného kontextu jako takzvané tvrdé drogy, kterými je například heroin. Toto tvrzení při bližším zkoumání nedává žádný smysl a to nejen vzhledem k tomu, že na psychedelicích není možné vytvořit fyzickou závislost. Možná že je na čase se je naučit rozlišovat. Po celém světě probíhají úspěšné vědecké výzkumy jak psychedelika zavést do lékařské praxe a jak s nimi léčit například psychické poruchy. Silnější psychedelika však nejsou pro každého.

Výdech, nádech, do dvou pocitových vteřin tě to lapí. Vůbec se tě to neptá, prostě si tě to vezme, vytáhne tě to z temene hlavy. Dech byl ten jediný kontakt. Mezi nádechem a výdechem plynula věčnost. Zvláštní, jak se tenhle moment nedá popsat. Musím si zvyknout na úplně jiný princip zrakového vjemu. Naučit se to chvíli trvá. Natažené struny, kterými proplouváš domnělou rychlostí světla. Miliony a miliony částeček co se skládají a ty… ty tam nemáš co dělat. Procházíš skrze brány, které se ke konci dají popsat jako čtverec, trojúhelník, kruh. Myslela jsem, že nedýchám. Přišla jsem do kontaktu s prvotním strachem, který je ve mě někde ukryt. Začala jsem se drát ven. Vidím a cítím tu jeden z prvních pocitů, impulz vyměněný mezi matkou a dítětem, pohyb ve vodě, škubnutí, malé červené škubnutí. Deru se ven nekonečně dlouho, cítím moment, kdy mám slzy v očích a všude na těle cítím pot. Předkloním se a ten předklon trvá věčnost, mám pocit prvního nádechu. Perspektiva je asi taková: Obrátíš se z rubu na líc, porodíš sám sebe. Jsi zároveň dítětem a zároveň matkou, obojím najednou. Ego jako skořápka, která pukla. Jsem teď vajíčko a mám jen tu bílou vrstvičku pod skořápkou, která drží vnitřek pohromadě. Otevřu oči, všechno má na sobě ohavné pupíky a černé oči, všechno je kaleidoskopické a geometrické. Všechno napovídá tomu, že tady se to neděje. Dostávám se z toho ven. Cítím, jak mám vzadu na temeni rozevřenou hlavu jako takový citlivý trychtýř. Dostala jsem se s ní do kontaktu. Všichni, kdo mají tento zážitek za sebou, tvrdí že je to Ona.

Jazyk psychedelik
Absolutno. Absolutní jednota. Zážitek stvoření. Nekonečnost. Nekonečná láska. Překročení hranic prostoru a času. Posvátno.

Pro člověka bez psychedelické zkušenosti pátého typu jsou to slova, která se používala maximálně v poezii minulých století a náboženských kánonech. Slova, která nás nutí v současném diskurzu pochybovat o jejich relevanci. Prostor, kde si význam těchto abstraktních slov dokážeme přibližně představit, zprostředkovává dimethyltryptamin neboli DMT. Tento článek se však rozhodně nezabývá jeho propagací nebo popisem toho, jak samotné DMT funguje. Jaké nové příležitosti nabízí zážitek „limit experience“, překročení hranice společensky vymezené identity? Psychedelický zážitek zprostředkovává prostor, kde konstituce jazyka ztrácí svojí totalitní polohu, a to je možná to nebezpečné. Pohybujeme se na hranici individuálního šílenství, která je ale při správném průběhu možností, jak emancipovat vlastní mysl. ABSTRACTUM CONSCIA je ženským plurálem vědomí, které nás nutí klást si otázku, do jaké míry jsme ovlivňováni logocentrickým způsobem uvažování.

Užití psychedelických látek se například nevyhnul ani Michel Foucault, jedna z nejvlivnějších filozofických osobností posledních let, který svůj LSD trip prožil v Údolí smrti. Tato zkušenost ovlivnila jeho práci od roku 1975 až do jeho smrti, jak sám řekl v rozhovoru se Simeonem Wadem, který byl zároveň jeho sittrem. To, že se tato událost uskutečnila v Údolí smrti není náhoda. Existuje zde jistá spojitost s tématem, které Foucaulta v té době sužovalo a to je sama smrt osobně. Po této zkušenosti spousta akademiků kritizovalo Simeona Wada za to, že poskytl Foucaultovi LSD, protože „manipuloval s velkou myslí naší doby“. Foucaultova percepce toho, co se stalo v Údolí smrti, je podle jeho slov, ten nejdůležitější moment, jak v jeho životě, tak v jeho práci. Jak by asi vypadaly poslední díly Dějin sexuality bez této zkušenosti? ∞


text: Elena Pecenová